Jižní Indie 2022 – parádní Hampi

Čtvrtek 29/8 Hampi

Proč Hampi?  Skrytý poklad Indie, o kterém se ještě moc neví. Pohodová atmosféra na indickém venkově. Nádherná příroda. Klídek a příjemní lidé. Několik dní bez hluku a chaosu indických měst.

Brzo ráno vystupujeme v pošmourném Hosapete, odkud si bereme za 200 rupií tuktuka do nedalekého Hampi. Rikšák nabírá cestou svého kámoše, z kterého se shodou naprostých náhod vyklubal majitel GH, u kterého také zcela náhodně zastavujeme. A kde se také nakonec za 800 rupií za pokoj ubytováváme. Jednoduchý pokoj, který si zasloužil trochu smlouvání. Sprcha a jdeme do stánku na snídani. Masala dosa, Idli a čaj na lavičce pod stromem. Líbí se mi tu. Sedíme tady s místníma, koukáme po okolí. Pohoda.  Ale přece jenom jsme turisti, takže si nás během chvilky vyhlídl potulný prodejce pohlednic, který zkouší svoje štěstí s nabídkou 10 kousků za 300 rupií. Asi sám vytušil, že to trochu přehnal, takže ihned se cena změnila na 150 rupií. Ale pro nás, a hlavně pro něj pozdě, protože nekupujeme.  A my nemáme pohledy, které je v Indii jinak dost těžké sehnat.

Hnedka za rohem (jsme opravdu na vesnici) máme významný hindu chrám Sree Virukpasha chráněný UNESCO. Vítá nás vstup zdarma a plno drzých opic u vchodu.  Couráme po chrámu bosky, občas něco vyfotím. Je tady s námi jenom pár místních. Klid a mír. Po důkladné prohlídce chrámu jdeme zpět na GH a do půjčovny pro kola. Za 100 rupií máme docela slušná kola. Na první pohled výrazně lepší kvalita jak v Ugandě nebo Senegalu. Kam pojedeme? Zkusíme se podívat na druhý břeh řeky Thungabradra. Konkrétní cíl není, někam dojedeme a uvidíme.  Most přes řeku není, musíme přívozem za 200 rupií. Jedeme tak nějak instinktivně nádhernou přírodou okolo rýžových políček a kokosových palem. Zrovna probíhá sklizeň kokosáků. Je úplně neuvěřitelné pozorovat, jak jsou ti lezci mrštní a vylezou bez jištění až na vrchol kokosové palmy.

Nakonec jsme po silnici dojeli až kopec Adjanadri hill, na kterém už z dálky září oranžový chrám. Necháme kola za mírný poplatek na parkovišti, občerstvíme se čerstvým kokosovým ořechem a vyrážíme po schodech nahoru.  Na vrcholku nás čeká plno poskakujících opic a taky docela pěkné výhledy, kdyby ale nebylo opět pod mrakem. Tak aspoň nějaká pěkná selfíčka s místníma. V chrámové jídelně se zrovna podává biryani. Vypadá to, že pro jídlo si může přijít každý, takže si bereme tác a jdeme taky.  Zadarmo a bez příborů. Nějak to dáme a kupodivu to docela jde a za chvíli jsou tácy prázdné. A ne, opravdu není všechna rýže okolo nás. Je sice dost pod mrakem, ale občas přece jenom vykoukne sluníčko, což bohatě stačí na to, abych začal opět značně rudnout.  Ještě dlouho sedíme na skále a koukáme do údolí. Je tady krásně.

Cestu nazpět jsme si chtěli zkrátit a udělat si tak z dnešního výletu pěkný okruh, ovšem v řece je moc vody, máme smůlu a musíme stejnou cestou zpět.  Tentokrát je nás na přívozu víc a cena tomu tím pádem odpovídá – jen 50 rupií. Po odpočinku a základní aplikaci opalováku se jedeme kouknout chrámy na opačné straně od hlavního chrámu Virukpasha. Stíháme se tak akorát kouknout na konec bývalého bazaru (nyní dlouhá kolonáda se sloupy po obou stranách) a vyběhnout si na kopeček, odkud je vidět do dalšího údolí a na další chrámy. Je tady podvečerní déšť a tím pádem konec dnešního výletu.

Na večeři jdeme do Mango restaurantu, kdysi vyhlášeného podniku, který je nyní jedním z mála, která v Hampi funguje. Turisté nejsou, restaurace mají zavřeno, nebo zejí prázdnotou. Dle průvodců na netu musela být kdysi v Hampi docela legrace a plno večírků, ale to všechno vzal covid a taky asi i opatření místní vlády, která některá místa na druhém břehu zavřela a doslova srovnala se zemí.

Pátek 30/9 Hampi a odjezd

Pan domácí nám nějak zapomněl sdělit, že celou noc pojede generátor. Takže, díky. Jinak se spalo, asi vlivem včerejšího slunce, docela dobře. V noci déšť, ráno déšť. A když už je konečně po dešti, tak zataženo s výhledem na další déšť. Vlak ale jede až večer, takže do terénu vyrážíme každopádně. Házíme si rupií, zda dneska půjdeme pěšky nebo na kola. Vyhrává kolo. Ale nejdřív snídaně. Místo jiné, jídlo stejné. Masala dosa se nám zatím nepřejedla. Kola si nikdo jiný nepůjčuje, máme tak stejný modely jako včera. Vyrážíme.

V plánu na dnešek je kolečko kolem dvou hlavních atrakcí, kde se platí vstupné (opět 600 rupií pro cizince), které se nám nechce platit, takže budeme spíše bloumat po okolí. Je tu plno zajímavého bez nutnosti platit předražený vstup. Ujeli jsme asi kilometr a už máme zastávku. U řeky probíhá zajímavý obřad – květy, vonné tyčinky, bubny, speciální make-up, obětiny bohům. I když nám nebylo moc zřejmé, co se bude dít, tak je to maximálně zajímavé. Obřad vrcholí tancem, kdy jedna z žen upadne do transu. A najednou po všem a celé shromáždění za doprovodu bubnů odchází. A my pokračujeme dál. Jsme u chrámů úplně sami, stačí trochu přivřít oči a představit si, jaké to tady přes stovkami let bylo. Hodně živo je až u velkého chrámu, kde se platí vstupné. My ale jenom projíždíme dál až k silnici a potom dál po silnici až na křižovatku, odkud se budeme vracet nazpět do Hampi. No ale to nebude hnedka, protože začíná docela pršet, naštěstí je po ruce restaurace.  Dáváme jídlo a čaj. Pořád prší. Další čaje. Pořád prší. Tak ještě jeden čaj a jedeme, i když stále prší. Dál už čekat nebudeme, pršet bude asi ještě dlouho, a navíc je pořád stejně teplo. V blátě a za hustého deště jsme projeli celý archeologický areál. Výhledy žádná sláva, fotky ještě horší, ale i tak to mělo svoje kouzlo. A pak najednou pršet přestalo a my jsme byli za pár minut v suchu.  Před Hampi jsme si dali ještě odbočku do vedlejší vesnice, posvačili v místním obchodě a akorát tak stihli dojet do Hampi, než začalo zase pršet.

V Hampi a okolí by se dalo klidně strávit ještě několik dní. Zdejší klid a krásné okolí svádí k objevování a také příjemného lenošení. Z Hampi jedeme do Hosapete za pár drobných lokálním busem. Jelikož vlak jede až kolem desáté, máme ještě plno času. Nejdříve je na plánu výborná vege večeře (dhál s parátou) a pak už jenom zevlování na nádru. Dneska máme lístku do třetí třídy Sleeper. Oproti AC2/3 je ve Sleeperu výrazně více živo a vagón utichá až někdy před půlnocí. A to se ještě musím ozvat pánovi vedle, že teda určitě nehodlám poslouchat ty jeho hlasitý youtube videa.