Ráno na dvorku/atriu v Amir Kabir hostel– psaní deníčku, snídaně za 20 tisíc riálů (vajíčko, meloun, čaj, chleba, máslo – nic moc, ale během Ramadánu jak když najdeš) a pokec s krajany. Někdo jenom projíždí, jiní se už vrací nebo cestují podobně jako já. Je to příjemně strávený čas, ale povinnosti volají, je čas vyrazit do víru Esfahánu.
LP má docela pravdu, když praví, že není zlé nejdřív podívat k Jameh Mosque, jenž leží na opačné straně než je Imámovo náměstí. Ovšem, že se ztratím hned po sto metrech co odbočím z hlavní ulice do bočních a neznačených uliček, to jsem moc nečekal. Nejsem si moc jist směrem ani vzdáleností, tak se vracím skoro na stejné místo, odkud jsem vyrazil a zkouším znovu. Daří se lépe, ale i tak vycházím z bazaru na úplně jiném místě než jsem chtěl a ještě k tomu odbočuji na druhou stranu, než jsem chtěl. Sice jsem se zatoulal a přišel k Jameh Mosque až po hodinové procházce, ale zato jsem měl možnost prozkoumat bazar a navštívit nádhernou madrásu hned u bazaru.
Svým způsobem se mně Jameh Mosque líbila více, než slavná a opěvovaná Imámova mešita. Jameh je taková více autentičtější, opravdovější (ale i zde je vstupné 5000 IRL) a není to jenom tím, že kolem jsou trhy, obchody a plno lidí.

From Iran – Esfahan

Ptačí trh, zmiňovaný i v LP, může být stejně „šokující“ jako první návštěva místního řeznictví, po druhé návštěvě je to už nuda. Mnohem zajímavější jsou nádherné mosaiky Khomeiniho a Khatamiho v Mausoleum Harun Vilayet a vůbec celá oblast okolo 48m velkého minaretu směrem k náměstí. To je oproti večeru skoro liduprázdné. V dopoledním ostrém slunci se fotit nedá, tak aspoň chodím okolo, nakukuji do bazarů a dumám, že bych něco koupil, i když vlastně nevím co bych kupoval. Tyto turistické bazary jsou na suvenýry ideální, nevím proč, ale na těchto bazarech nekupuju moc rád. Na druhou stranu, tam kde bych i rád něco nakoupil, zase není co nakoupit. Neturistický bazar je pro Íránce, jsou zde věci denní potřeby a ne blbiny pro zápaďáky.
Při návštěvě obrovské Imámovy mešity mám trochu smůlu, po asi ¼ hodině mě vyhánějí, protože se blíží čas polední modlitby.

From Iran – Esfahan

Moc se mě pryč nechce, tak ještě oplenduju kolem, což se mi vzápětí vyplácí neb dostávám pozvání od íránské rodinky na oběd. S radostí přijímám. Těším se na setkání s normální íránskou rodinkou a přirozeně mám také hlad a těším se kde poobědváme, co poobědváme a vůbec jak to celé proběhne. Chvíli chodíme kolem náměstí a sháníme jídlo, i pro místní to není úplně jednoduché, páč je všude zavřeno a tam kde je otevřeno, není moc velký výběr. Už se mně to ověřilo po několikáté, že Íránci si s Ramadánem moc hlavu nelámou a v klidu během dne jí. Když jsem se ptal na důvod, tak buď odpověděli, že prostě jí a tečka nebo mají universální výmluvu, že oni cestují a tím nemohou držet půst a musí jíst.
Jako místo pikniku, byl zvolen park hned vedle centrálního náměstí. Postupně se nakoupily sandwiche, pití a cosi na způsob polévky, ale zato lepivější a mnohem hustší, možná podobné indickému dhálu. Rodinka je poměrně rozvětvená, část je domácích a druhá přijela na výlet z Tehránu. Naštěstí nejenom synátor umí anglicky, takže zábava docela plyne. Po jídle dostávám pozvání domů, nevím úplně zda to není spíše formální slušnost, ale beru a těším se na nové zážitky. To, že je šátek nutné zlo, mně nejenom potvrdilo plno lidí, ale lze vidět i kdekoliv – ženy, které nosí šátek někde v půli hlavy a vykují jím nabarvené vlasy, nebudou patrně velké fanynky této módy. I ženy z této rodinky se hned po příchodu domů, daleko od náboženské policie a státní moci, převlíkli do domácího evropského oblečení a sundali nenáviděné šátky.
Odpoledne se nakonec docela vydařilo, nejdříve jsme si jenom tak vykládali, posléze přišel na řadu backgammon – velmi nečekaně se mi dařilo, neboť jsem dal „kotlík“ postupně skoro všem členům rodiny, až přišla na řadu hlava rodiny – otec, který vzal hru poměrně prestižně, až jsem se bál, co by se stalo, kdybych ho taky porazil. Měl nakonec štěstí, posledním tahem hodil double a vyhrál celkově dva ku jedné. Měl radost, že vyhrál a já měl radost, že jsem nevyhrál já a nedostal na budku:-). Po hře už zábava trochu vázne, domácí se tváří nějak vážně, jako kdyby řešili nějaký rodinný nebo pracovní problém nebo neví co se mnou. Loučení je srdečné a velmi přátelské, ale bez podání ruky. Trošku jsem s tím váhal, na jedné straně jsem si vědom společenských pravidel, na stranu druhou tahle rodina je hodně moderní, nakonec jsme udělal velice dobře a prozíravě, že jsem nenabízel podání ruky.

From Iran – Esfahan

Ali jede se mnou zpět na Imam Square, kam přicházím akorát včas, abych zachytil podvečerní fotografické slunce, krásné stíny a měkké pastelové barvy. Spíše bych si už šel po svých, ale Ali se mě pořád drží jako klíště. Jdu na jídlo, Ali se mnou, ale jídlo nechce, prý posiluje a musí jenom speciální stravy, tzv. steroidy. Říkám mu, že je magor, ale je mu to jedno, íránské slečny asi letí na svaly. Nakonec jedeme autem (předváděl se a řídil jak šílenec, ale kupodivu jsme nikoho nezajeli) kamsi na periférii, kde ovšem místo údajných kámošů, nabíráme jeho kočku s mladší ségrou. Íránky, a to platilo i o těchto, jsou krásné ženské, z očí jim kouká přirozená krása, kterou ale některé přebíjejí tunou make-up, což je škoda.
Páreček mě vysadil na náměstí kde jsou již mraky piknikujících nebo jenom tak lelkujících. Celé náměstí je krásně nasvětleno, mno prostě zde vládne příjemná a pohodová atmoška.

DEN SEDMÝ

Opět ranní psaní deníku, opět snídaně za dva dolary s dvěma čaji, opět ranní pokec s ostatníma. Mám v Esfahánu už jenom půl dne a tento čas mám v plánu vyplnit cestou do arménské čtvrti Jolfa a nějakým tím palácem. To bude asi složitější, páč je pátek, a to je všech muslimů svátek. Vyrážím s Ayne a Melisou na dlouhou prochajdu přes mosty až do k arménských kostelíkům. Ayne je od pohledu ostrá seveřanka a má namířeno mimo jiné do iráckého Kurdistánu, Melissa vypadá jako hloupá Američanka, ale je v pohodě a studuje Fársí v Teheránu.
Arménská čtvrť Jolfa, toť několik kostelíků a pár obchodů, které mají i v pátek otevřeno. Rozdílné je i vstupné, první kostel je sice zdarma, ale další za 10 tisíc a Vank katedrála za 30 tisíc, což se mně obětovat nechce. Důvod vysoké ceny není asi ani tak v hamižnosti, ale prý na rozdíl od íránských památek nedostávají žádné dotace. Nicméně to neomlouvá nehorázných 5 dolarů za pohled!
Cestou zpět v centru u paláce Hasht-e Behest trhám partu a jdu si užít ještě místních zahrad a parků. Vše krásně opečovávané a zelené, všude plno květin, no nádhera. A dneska je tu dokonce blešák.

From Iran – Esfahan

Na náměstí Imáma Chomejního je docela rušno, vše se připravuje na hlavní páteční modlitbu. Před hlavní mešitou jsou již připravené koberce pro ty, kteří se nevejdou dovnitř. Bude jich asi hodně dle davů, kteří se sem ženou. Speciální autobusy svážejí věřící z celého Esfahánu, dneska žádné výstřednosti, všechny ženy pěkně v černém. Z reproduktorů okolo celého náměstí se linou náboženské zpěvy, všichni se tváří přísně, je tu plno policajtů a před mešitou je obrovský propaganda billboard hlásající něco ve jako: Jak dlouho budou ještě budou naše bratry v Palestině okupovat a zabíjet Američané a Izraelci.
Celkově mám takový zvláštní pocit, že tady nemám co pohledávat, takže ani moc nefotím. Každopádně zajímavé a svým způsobem stylové zakončení pobytu v Esfahánu.
Na hotelu si vyzvedávám bágl, od recepčního dostávám lístek na městskou a honem na terminál sehnat nějaký dobrý spoj do Yazdu. Na terminálu jsem sice rychle a díky MHD prakticky zadarmo, ale bus nikde. Ve dvě je prý plno a další jede až ve čtyři. Tří hodinovou čekačku vyplňuje dopisování zápisků a oběd v místní restauraci. Esfahán kebab jsou kousky masa, asi jehněčího nebo telecího, které jsou tuhé jak podešev a halda výborné rýže. Na zapití čajík z konvičky. Celé za bratru čtyři dolary.
Bus do Yazdu za 35 000 IRL jede až do Zahedánu, takže skoro do Pakistánu, čemuž odpovídá i složení cestujících. Pořád se mě někdo ptá, zda jedu taky do Zahedánu. Nejedu. Cesta je samá poušť, plno kamiónů v protisměru a u benzinky rezavějící tank, což je patrně pozůstatek íránsko-irácké války. Patrně zavazel v nové silnici, nicméně nikomu se ho nechtělo odklízet, tak se udělal „výkus“ a pokračovalo se dál.

From Iran – Yazd

Do Yazdu se přijíždí kolem desáté, ovšem zastávka není na terminálu, ale v polích na výpadovce. Na hrdinu se mě hrát nechce, tudíž beru taxi za 15 000 IRL přímo na bazaar, kde už najdu nějaké bydlení. Tak se také stalo, po chvíli hledání beru doporučený Kohan hotel, s krásnou dormitory za 40 000 IRL + 10 000 snídaně. Všichni asi bydlí v Silk Road Hotelu, takže tu není ani noha.
Při shánění jídla platí staré známé: “pod svícnem je největší tma“. Stánky s jídlem jsou totiž přímo pod Amir Chakhmaq komplexem, samozřejměúplně jinde než jsme já celou dobu hledal. Obelhávám žaludek sladkostma, fotím překrásně nasvícený  Amir Chakhmaq a spát.

DEN OSMÝ

Pohodové ráno v prázdné dormitory v Kohan hotelu. Snídaně za 10000 riálů ovšem nic moc, dostal jsem íránská mícháná vajíčka a trochu chleba. V chládku po rozkvetlými keři v átriu dopisuju deník a dumám co s dneškem. Jisté je to, že už včera se mi v Yazdu velmi líbilo a dneska tomu nebude jinak – staré baráky, úzké uličky, temná zákoutí, to je moje:-). Mno nicméně nejdřív mám za úkol najít směnárnu, jenž je na mapě v LP hodně daleko a dále najít vyhlédnutou cestovku, kde bych si rád zakoupil lístek na vlak do Bandar-e Abbásu, pakliže se ovšem během dne nerozhodnu jinak a pojedu nejdřív do Bamu a pak teprve do Bandaru.
Směnárnu nacházím na úplně jiném místě než je na mapě, ale jdu brzo, ještě nedorazila „rate“, mám prý přijít za hodinu. Volný čas využívám k toulání se po bazaru, kde dostávám zajímavou možnost omrknout i to co je nad bazarem – střechy, věžičky, kupole a minarety yazdské. Nejpůsobivější je množství baghír, což jsou tzv. větrné věže, které chytají studený vzduch a svým způsobem jsou jakýmsi předobrazem dnešní klimatizace. Za příležitost a možnost vylézt na střechy yazdské se tentokrát platí, a to 5000 IRL. Chlapík vypadal, že zadarmo to nebude, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Místní bazar mě asi zatím bavil nejvíc ze všech bazarů co jsem v Íránu navštívil.

From Iran – Yazd

Ve směnárně už dostali „rate“, takže jsem mohl vyměnit 100$, za které jsem dostal necelý milion riálů. Zase jsem boháč. V cestovní kanceláří nakonec kupuju lístek na vlak do Bandáru, Bam jsme se rozhodl nakonec vynechat, snad příště.
Jazyková bariéra je někdy vskutku zábavná věc. Při koupi lístku jsem se chtěl slečny doptat na to, zda je můj lístek do lůžkového vagónu. Na „sleeper“ moc nereagovala, tudíž jsem přešel na gestikulaci a naznačoval, zda je možný ve vlaku spát. Slečna pochopila, prý je možné spát, proč by to možné nebylo. Ptám se znovu, ale na čem? Sedadlo nebo lůžko? Nechápe a odpovídá, že spát můžu a tak pořád dokola a dokola…:) Nakonec to samozřejmě lůžkáč byl.
S lístkem v kapse a více než půl dnem do odjezdu mířím zpět ke komplexu Amir Chakhmaq, kde je nyní otevřeno a dá se vylézt (3000 IRL) po terasovitých schůdcích skoro až po minarety. Není nijak velký opar, takže je vidět do daleka, pravda převážně ploché střechy domů a sem tam vykukujícím minaretem. Vedle mešity jsem konečně našel za plentou schovanou „žrádelnu“ s klasickými sendviči a klasickou íránskou colou.
V sousedící mešitě mně přeje štěstí podobně jako na bazaru, kdy mě správce pouští nahoru, odkud je úžasný výhled na všechny strany, ale hlavně, všechny střechy na sebe navzájem navazují, můžu se libovolně procházet kam se mně zachce. Využívám této možnosti co subjektivní pocit bezpečí dovolí.
Před mešitou potkávám dalšího z sympatických a upovídaných íránských studentů, kteří si chtějí buď procvičit angličtinu nebo si jenom tak povykládat. Tento student strojařiny, původem z Kuvajtu, jehož jméno jsem trestuhodně zapomněl, byl spíše ten upovídaný typ. Hned na křižovatce, kde jsme se dali do řeči, se nachází Yazd Water Museum pojednávající o yazdském vodohospodářství a jeho historii. Velký fanoušek tohoto odvětví nejsem, takže jsem i rád, že to bylo zadarmo.

From Iran – Yazd

Během hovoru se snažím směrovat na místa, která chci vidět, jako Jameh Mosque. Na rozdíl od včerejší půlnoci, kdy jsem tu chvíli vegetil, je tu odpoledne naprosté mrtvo, které plně odpovídá vedru, které panuje. Zbytek odpoledne se už jenom couráme po starém městě, střídajíc historická témata, kdy dostávám rozsáhlý výklad dějin, s tématy zde méně obvyklými, jako je vztah boyfriend versus girlfriend zde a v Evropě nebo jestli je u nás nevěsta panna.
Kolem páté odpolední se loučíme, potřebuju ještě na Internet, Friendly Internet Café je více slowly, jak friendly, ale emaily a smsky jdou poslat celkem bez problémů.
Na hotelu si vyzvedávám batoh, platím za ubytování (celkem 50tisíc IRL), cestou zastávka v smíšeném zboží pro sušenky a pití, což v dané chvíli považuji za svačinu s tím, že si večeři koupím ve vlaku nebo na vlakáči. Bláhová představa, bylo to už večeře.
Dle již zavedených pravidel si jdu stoupnout k silnici s cílem stopnout taxi na vlakové nádraží. Určitě bych to zvládl i sám, nicméně se mě ujímá místní, který mně sehnal taxu a domluvil cenu obvyklou pro místní (10 000 IRL), bez turistické přirážky.
Zda vlak přijel s hodinovým zpožděním nebo už došlo ke změně času, se asi nikdy nedovím, faktem ale zůstává, že po hodině a půl čekání v nudné nádražní hale jsme vpuštěni na perón, kde už čeká vlak. Sdílím 6-ti místné spací kupé s docela prima chlapíkama, kteří mají zjevně radost, že jsem došel, a že bude nějaká zábava. Z jmen si pamatuju dětského lékaře Mustafu z Bandáru a dále studenta architektury, námořníka, jednookého dědu a chlapa se zlomenou nohou. V rámci omezené slovní zásoby probíhá představování, úvodní konverzace, vzájemné nabízení dobrot k snědku…no prostě íránská vlaková pohoda:-). Jelikož na nádraží nebylo kromě obligátních sladkostí nic k snědku, jdu se mrknout, jak to vypadá v jídelním voze. Podobně. Chci si objednat obligátní maso na špejli s rýží, ale nedaří se, prý už nic nemají a je zavřeno. Zvláštní, dávám aspoň čaj a s nepořízenou se vracím do kupé. I přes mé přesvědčování, že je vše OK, nemám na výběr a jsme nucen sníst nabízené jídlo, konkrétně tuňáka s chlebem. Samozřejmě, že nakonec rád přijímám, protože hlad opravdu mám.
Kolem desáté, po několik čajích a hromadě sušenek, rozděláme lůžka a jde se spát.