Štítek: Amsterdam

Kdybychom vstali třeba na desátou a v jedenáct bychom vyrazili, tak by to bylo fajn.  Takhle jste sice vstali někde mezi desátou a jedenáctou, nicméně než se uspořádala opulentní snídaně a nafasovali jsme od Sonji kola, tak bylo dávno po poledni. No co se dá dělat, hlavně že jsme vyjeli. Ke každému kola dostáváme masivní zámek a jasnou radu, že se jednak nemáme nikde ztratit a nepožívat moc brazilské kávy, ale hlavně kola vždy pořádně zamknout! Jedeme nakonec pouzes PA, neboť PJ naznala, že představa sportu po amsterdamských kanálech ji láká přece jenom o něco míň, než pokec s holkama a jídlo v hospodě. Její smůla. Po vzoru místních šlapeme mocně do pedálů, bez ohledu na to, že aktuálně nevíme moc kam jet. Důležité je totiž hlavně to, že vůbec jedeme. Směr máme sice jenom tušený a pořád tím pádem zastavujeme a zíráme do mapy, ale jinak je to prostě cool a nemá to naprosto chybu! Nejen, že je dneska krásně a svítí sluníčko, ale hlavně Amsterdam je rovinka s naprosto bike-friendly přístupem. Pruhy pro cyklisty všude – kde chodec nemá co dělat a může být (jak se mně málem párkrát stalo) nemilosrdně sražen cyklistou – všichni o Vás vědí, křižovatky se projíždějí do „L“ a naprosto bezpečně. No prostě super a další důvod, proč mám pocit, že tady by se mně líbilo a dokázal bych si

[shashin type=“photo“ id=“936,937,928″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

představit zde bydlet a žít. Cestou necestou, úzkými uličkami i cyklostezkami podél kanálů se dostáváme až k jednomu z největších (nebo možná vůbec největšímu) parku Vondel park, který vypadá z dálky tak pěkně, že se tam prostě musíme podívat. A taky že ano, dáváme si projíždku mezi zástupy kolařů, běžců a procházkářů. Pohoda. Ani už nevím, jaký byl původní plán, asi se prostě po městě projet a užít si to. Takže zastávky, kochačka a jezdíme cikcak přes Red Light District, kde s vypětím všech sil odháním PA od další návštěvy Coffeeshopu :-), až k Centraal Station. Jedem se podívat na budovu vědeckého centra Nemo a potom asi přejedeme trajektem na umělé ostrovy (vysušené bažiny?) Kdyby býval ten Bém takový hňup a Kaplický měl pevnější zdraví, tak by patrně něco podobného stálo i dneska u nás. Řeč je o knihovně nacházející se kousek od nádru, která zaujme jednak po stránce architektury a potom i vnitřním uspořádáním (vtipné jsou studovny pro jednoho, které vypadají jako taková mini kajuta pro jednoho stojící v prostoru, samozřejmě s přípojkou na net). Prostě wau a krásný výhled z posledního patra k tomu. Přes den sice svítilo sluníčko, ale už se připozdívá a začíná být kosa, a jelikož jsme ještě ani neobědvali, tak máme dva úkoly na zbylý čas. Jednak najít něco k jídlu a potom přejet trajektem na ostrovy a trochu se tam ještě podívat. Trajekt je zdarma, takže lístky ani směr neřešíme a prostě s kolama najíždíme na první, který je po ruce. Jedeme sice maličko bokem, než jsem plánoval, ale co už. Jméno už jsem zapomněl, ale je tu pěkně. Už zde nejsou davy turistů, ale převládají nízké baráčky a až nezvyklý maloměstský klid. Hledáme kebab, ale nějak nenacházíme, tak dávám za vděk místní specialitě  – herinek s cibulí. Rybka na způsob utopence s cibulí, okurkou a chlebíkem. Na PA to byl patrně přílíš velký gastro experiment, takže kupuje vedle u stánku kupu jablek v županu.  Paní mluví – ostatně stejně jako kdejaký poslední ňouma – anglicky, takže nejen dobré donuty, ale i příjemné popovídání. Už je docela zima, takže v rychlosti kupujeme něco Bílé vdovy a honem na Dam za holkama. Na Damu (hlavní náměstí) je plno lidí a ještě více kol. Zkušeně parkujeme přesně uprostřed náměstí, zamykáme a jdeme do Red Light District na čumendu a taky něco sníst. Když není kebab, tak bude fafafel…je to dobré, Eura utíkají a my konečně sytí a ready na prochajdu po „neřestné“ čtvrti červených luceren. Neřestné opravdu v uvozovkách, protože je to spíše jedna velká atrakce a nějaký velká neřest se tu moc nekoná. Sem tam jsou paní ve výlohách, které prý dělají nějaké věci za 50€ a je tu kupa coffeeshopů, sexshopů a smart shopů. A jinak je tu hlavně milion turistů, kteří se samozřejmě tváří strašně cool, a to je hlavní. Takže bloumáme a  tváříme se über cool. A jelikož jsme vážně hustí, tak jdeme ještě do coffeeshopu, kde je vždy o zážitky postaráno. Je zrovna nějak, ale naštěstí parta důchodů zrovna odchází, tak jdeme dovnitř.  Důchodci tu zanechali pěkný svinčík (z účtenky se dozvídám, že si

[shashin type=“photo“ id=“932,931,926″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

objednali space cookies:-)), takže nejdřív pikolík uklidí, aby nás posléze upozornil, že si musíme něco objednat, páč žádné bezprizorní hulení se tu netrpí. Objednáváme si kafe a kecáme. Společnost nám dělají otec hulící a syn se nudící a vedle černošský pár, který tu asi zakotvil už před několika hodinama. Jejich english moc nerozumím, takže je fajn, že se rozhodli nás do společné konverzace nezapojovat. PJ není na kole a nějak ji to s náma nebaví, tak jede domů. My dva jdeme ještě po suvenýrech, které jsou pořád stejné a pořád stejně kýčovité. Všude na světě jsou suvenýry stejné. Kalhotky, hrníčky, trička, přívěsky, popelníky a stovky dalších blbin s logem Amsterdamu.  Zpátky na náměstí náš čekají dvě naše opuštěné kola a za čtvrt hodiny jsme doma v teple. Výlet se pomalu chýlí ke konci, i když bychom tu hnedka zůstali další den nebo dva. Večer jdeme ještě vyzvednout auto do Amsterdam Areny, protože zítra by mělo být parkování v ulici zadarmo. Platíme 8€/den což je více než dobré, zvlášť když se vezmeme v úvahu, že na ulici je parkovné 3€/hodina. Na neděli máme sice ještě nějaké plány, ale ty berou v potaz postupným balením, snídaní a nákupem v Albertu – jaký je rozdíl oproti našemu Albertu. Pac a pusu, poslední objetí a vyrážíme domů. Nějakých 900 km před námi, navigace snad bude fungovat a někdy o půlnoci bychom měli být v Praze.

Dálnice, samé dálnice až do Amsterdamu. Navigace šlape jako hodinky – aby ne, když jsme pořád na rovné dálnici bez sjezdů – za volantem zkušený řidič mého kalibru – tedy já, kilometry utíkají a my se těšíme víc a víc. PJ, která sedí nyní vepředu, prý proto, že PA se na to moje řízení nemůže dívatJ, viditelně ožívá a jen co stavíme v cílové ulici na okraji Amsterdamu, tak utíká za svoji „sestrou“ SK. My jdeme pozměnu zaparkovat a vynosit věci. Inu, dělba práce. Jelikož je kolem půlnoci, tak parkování je zdarma, nicméně od devíti ráno se platí (2,8 €/h) a údajně se to poměrně kontroluje, takže chceme brzo vstát a přeparkovat na P+R na Amsterdam Areně (Transferium), kde se dá levně dlouhodobě parkovat. Chtít je jedna věc a vstát druhá. PA nám dává jasně najevo, že vstávat takhle brzo nebude, a že si raději zaplatí dvě hodiny, než aby vstával na devátou. Rezignujeme na přání majitele auta a vlastně jsme taky rádi, že si pospíme. Na bytě nás vítá sestava CZ-SK ve složení Sonja, Zuzka a Peťo. Chvíli kecáme, zjišťujeme kdo, jak a co (Zuzka byla minulý rok na Frnda párty…Krno je malý:-), dáváme poháriky a na kutě. Ranní výhoda dvou hodin navíc se docela hodí, ale i tak odjíždíme od domu až někdy o půl dvanácté, a to ještě v panice, že tam za rohem je už odtahovka, která vybičovala PA k maximálnímu výkonu a mě k popostávání kolem auta ve styly „právě vyjíždíme“:-).  Z odtahovky se naštěstí vyklubali dělníci nakládající suť, ale aspoň jsme už vyrazili směr parking v Amsterdam Areně. Platí se až při vyzvednutí (maximální parking 96 hodin) a ještě jsme dostali 3 zpáteční jízdenky na metro v hodnotě 5€. Amsterdam Arena (domovský stánek Ajaxu) je bohužel v mlze, takže toho moc nevidíme a místo toho

[shashin type=“photo“ id=“907,909,912″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

jdeme hnedka na metro směr Centraal Station. To pravé amsterdamské turistování může začít. Fotíme, koukáme, zewlíme. PA se diví, že „ty baráky jsou všechny nějak nakřivo, nějak opilý“, aby zjistil, že všechny jsou takhle. Divíme se množstvím kol, koukáme na coffeeshopy, nakukujeme do turistických kšeftů, prolézáme uličky, smějeme se obtloustlým prostitutkám ve výlohách…prostě turistiJ. Takhle cik-cak jdeme až na Dam, kde jednak fouká a druhák jsou tu davy turistů, takže se nezdržujeme a razíme směrem, kde tušíme Van Goghovo muzeum. Kola, všude samá kola…zítra vyměníme naše nohy za šlapátka a projedeme si „Amstr“ na kolech…teď ale musíme šlapat po svých, ale zase máme hodně času na focení a koukání kolem. Amstr má prostě úžasnou atmosféru, kola v úzkých uličkách, které se sbíhají ke kanálům/grachtům jenž lemují typické holandské vysoké a úzké baráčky. Nebo ty obchody! Teď nemyslím turistické kýčařiny, ale luxusní vintage sekáče, smart shopy s houbičkami a dalšíma psychedelickýma šílenostma, temné coffeeshopy nebo třeba obchod se starýma filmovými plakáty, filmy atd. Nádhera.  Jenom co jsme dopili lahvinku výborného moravského vínka – btw. Může se v Amsterdamu pít alkohol na ulici?? – jsme dostali chuť na kafe, a když už kafe, tak kde jinde, než v pořádným coffeeshopu! No nebyla to náhoda, že jsme hned vedle CZ-SK hospody natrefili na „kofík“ Rokerij…typická vůně linoucí se z otevřených dveří dává tušit, že zde se bude podávat kvalitní brazilská káva. A také, že ano, i když to ještě předbíhám. Koukám na menu, kolik stojí kafe a není zde draho, 2,1€ se dá za preso přežít. Hmm, special menu je downstairs…v rámci výletu na záchod se vydávám i na průzkum do dolního patra, kde je to opravdu impozantní. Točité schody vedou do temné místnosti tak metr krát metr, kde v okně jak někde v kantýně „nasty nigga“ prodává svoje zboží. Na výběr jsou jak vážené delikatesy, tak i balené dobroty pro turisty zelenáče, kterým se motají prsty a tyhle fígly nemají ještě zažité. Tím pádem je jasné, co naše partička zvolila, akorát škoda, že místo avizované brazilské kávy měli pouze jamajskou. Nu což, nepohrdneme. Ochutnávku provádíme spolu s PA, protože PJ má pocit, že jamajskou kávu moc nemusí, prý

[shashin type=“photo“ id=“916,920,922″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

kvůli vysokému tlaku, nicméně jemné aroma ji po chvilce také přesvědčí k ochutnávce.  Kavárenská pohoda, čas líně plyne, kolem nás míhají další ochutnávači i zdá se pravidelní kavárenští povaleči a člověk má najednou pocit, že v tom Amsterdamu je ještě tak nějak líp a veseleji. PJ odchází na toilet, PA jde se slovy parafrázující Midi Lidi:“ je mi dobře, je mi špatně“ na vzduch a já dumám nad tím, zda nekoupit ještě ždibec jamajské kávy na horší časy. Idylka. PA sedí, PA spí…já to věděl, že ten silný příval čerstvého venkovního vzduchu mu neudělá dobře. I bílá stěna by nyní ztmavla nad odstínem PA. Ještě, že tu je PJ se svými maminkovsko-samaritánskými sklony, uff, cukr do žil, voda na zapití, vlídné slovo, odpočinek a nějak to rozejít. Přece jenom se smráká a chceme ještě na „van chocha“. Před trh s květinami, kde nyní prodávají spíše samé sazenice a pokračujeme směrem Rembrandt a Van Gogh. Všichni mají slavný nápis vytvořený z obřích písmen focený zepředu, takže my to bude fotit zezadu, rozhodla PJ. A ještě proti slunci, dodal PA. Podmínky pro dokonalou fotku jsou naplněny.  Přes vafle – je to prostě povinnost a musíme si je dát, jak pravila PJ – se suneme směrem k Vincentovi. I když je už kolem šesté, tak mají stále otevřeno v rámci pátečního speciálního programu. Každá legrace něco stojí a kultura obzvlášť, takže 14€ nebereme ani nijak nespravedlivě, páč v naší chudší zemičce by výstava podobného kalibru stále nepochybně stejně. Lidí požehnaně, ale naštěstí na předvánoční impresionistickou Albertinu to stále nemá. Vincent zleva, Vincent zprava…dvě patra, přehledně po obdobích do toho souputníci, inspirace, následovníci…kvalitně investovaná Eura a strávené dvě

[shashin type=“photo“ id=“915,923,921″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

hodinky. Nazpět z uměleckých výšin nás dostává zima a zjištění, že bychom měli nějak jít směrem byt a nevíme kudy a metro je daleko. Pomáhá nám opět navigace, takže za nějakou půlhodinku jsme „doma“. Jídlo, pivko, relax a vymýšlení plánu na páteční noc. Druhé pivo, relax a máme vymyšleno. Jdeme do Water hole, kde to je prý kruté a hlavně Sonja se tam strašně těší, takže jdeme taky. Teda jedeme, respektive měli bychom jet, pokud bychom měli dostatek kol. A to nemáme. Takže po svých, a to konkrétně šalinou za 2,6€.  Při pohledu na cenu nám je hned jasné, proč zde všichni jezdí na kole…takže nazpět jdeme pěšky. Možná. Kdybych věděl nebo si pamatoval, kde ten klub byl, tak bych to teď napsal, ale jelikož to nevím, tak smůla. Prostě mega narvaný klub, kde hrála klasická revivalová kapela a všichni pařili a pili malý pivka za 3€. Z logiky věci soudím, že čím více narvaný klub, tím více cool. Takže my jsme byli über cool. Za rytmu šedesátek jsme dusali zelí, snažili si něco říct a dělali, že se strašně rádi mačkáme. Prostě naprosto über cool. Co není ale cool je placení na záchodech…zvláště pokud jste zvyklí na „czech style“ pravidelný přísun tekutin, tak se se každé pivko ještě o půl€ prodraží…no ale stejně, nechtěl bych mít job jako hajzl-dědek v klubu. Sice je noc ještě mladá, leč pro české výletníky se již čas nachýlil k odchodu, zatímco Sonja zůstává a dle svých slov vydrží až do konce.  Dobře jí tak, zaslouží si to.  My koneckonců také, ale to by nám neměl ujet bus před nosem, takže máme ještě nějakou půlhodinku k dobru, tak akorát na pommfrites s pořádnou porcí majonézy. Amsterdamská verze Národní jakožto všelidové opilecké vývařovny obstála na výbornou. Když se k tomu přidá ještě fakt, že jsme nějakým omylem neplatili v nočním buse (ušetřené 4€ se počítají) a dokonce jsme i vystoupili, tam kde jsme měli, tak lze večer jako celek hodnotit jedině na výbornou.

Dost bylo lenošení doma, druhý a zároveň poslední letošní Eurotrip bude autem přes Mohuč, kde učiníme lehký overnight-stop s curry wurstem a kocháním se universitou Johanesse Gutenberga, abychom pokračovali už jenom nějaké 4 hodiny jízdy do mýty opředeného Amsterdamu.  Mrkneme na Vincenta, projedeme se na kole, dáme si hranolky na Damu, mrkneme na dům s knižní fasádou, okusíme goudu a možná budou i ty kofíšopy…tak, bude krásně…i kdyby byla zima, mlha a na chleba a Amstel nebylo.

Amsterdam