Štítek: Kazachstan

7. záři (Son kol – Biškek – Alma-ata)

Ráno je opět frišné, ale zvykáme si. Ivoš ještě spí, když přijíždí pan taxikář, ovšem není zase moc kam spěchat. Dáme si v klidu vajíčka na snídani, černý čaj a marmeládu, sbalíme věci, pokocháme se pohledem na ranní opar na jezerem…a teprve potom vyrážíme. Taxikář přivezl do kempu nějaké zásoby, dostal taky snídani a nabral ještě vnučku paní majitelky. Mladá slečna si oblíbila Ivoše, takže máme o hihňání v autě postaráno. Cestou necestou po serpentinách pomalu klesáme do údolí. Podle mapy to nevypadá to, ale nakonec jedeme skoro dvě hodiny. Cesta nabere raketové tempo teprve až najedeme na novou hlavní silnici na Kočkor, jinak je to klasická polňačka. V rychlosti stavíme v cestovce, kde si bereme uložené věci a pokračujeme na maršrutku do Biškeku. Máme tentokrát docela štěstí, protože maršrutka je prakticky plná a na nás zůstala prémiová sedadla vepředu vedle řidiče. Silnice je opět naprosto top, takže cesta docela rychle ubíhá. Klasicky nejpomalejší je až samotný průjezd městem na autobusák.
Máme v Biškeku čas, ale na nějaké velké procházky to už nebude. Jdeme najít něco k jídlu a potom asi pojedeme dál do kazašské Almaty. Najít nějakou slušnou žrádelnu není tak úplně jednoduché, chvíli bloumáme okolo silnice, až zapadneme klasicky na plov a taštičku s masem. Ta se moc jíst nedá, protože to maso je fakt tuhý a zároveň tlustý. Gastro v Biškeku zachraňuje velká zmrzlina cestou zpět na autobusák. Máme opět štěstí, protože maršrutka do Almaty je plná a blíží se čas odjezdu. Vtipné, že jsme asi už potřetí potkali partu Maďarů, s kterýma jsme přiletěli do Astany. S touhle partičkou se váže ještě jedna veselá historka, kdy si naše partička tak hlasitě vykládala v maršrutce, že z toho všechny naprosto rozbolela hlava (maďarština se prostě delší dobu poslouchat nedá) a nejvíc našeho řidiče, který hlavnímu kecálkovi jasně naznačil, že už ho z toho vážně bolí hlava, tak ať urychleně zmlkne. Nutno dodat, že řidič vyplnil přání náš všech (moje určitě). Na hranice je to z Biškeku opravdu kousek, pěšky přeběhneme přes most na druhou stranu, kde vyplníme imigrační kartu, dostaneme razítko a pokračujeme dál vstříc kazašským stepím. Placka všude kolem nás a silnice jako přímka. Delší výlet přes Kazachstán musí být vážně zábava.
Na mapě to tak nevypadalo, ale je to nakonec cesta až do večera, protože v Almaty jsme až kolem šesté. Asi tu jsou velký pokuty, protože náš řidič velmi úzkostlivě dodržoval všechny rychlostní limity. Stavíme na západním nádraží, takže to máme na letiště opravdu hodně daleko. Je tu hodně živo a pěkný holky. Chvíli se poflakujeme až nakonec zapadneme do bistra na večeři. Zde už převládá turecká kuchyně, takže je hnedka větší výběr a oba se aspoň dobře najíme. Opět využívám skvělou apku 2GIS, podle které hnedka zjistím, že nám odtud jede bus až na letiště. Drobnou nevýhodou je snad 1,5hodinová jízda, ale s tím se nedá nic dělat. Ještě, že cestou máme obveselení v podobě přísné panímámy, která kontroluje průkazky a prodává lístky. V jednu chvíli s jedním pasažérem chytla, následovala ostrá hádka, která trvala až do výstupu nebohé důchodkyně. Chvilku byl klid, ale potom se jeden mladík ozval, a to neměl dělat. Panímáma byla ještě v ráži a následovala další smršť. My se bavíme, i když vůbec nevíme, o čem se hádají. Nakonec panímám mizí v kabině řidiče a tím, jak se blížíme letišti, tak lidí postupně ubývá. Konečně jsme na místě. Cestování různými dopravními prostředky bylo dneska až dost. Kupujeme něco na jídlo a pití a jdeme na hotel, který je hnedka vedle letiště. Cena mírná, poloha naprosto boží. Žádný velký luxus asi nikdo nečeká, společné sprchy a proleželé matrace v ceně. Čeká nás rychlý spánek do tří a ranní odlet do Minsku v pět.

8. září (Minsk – Vídeň)

Moc jsme toho nenaspali, dneska to bude náročné. Ještě štěstí, že to máme na letiště opravdu asi jen 200 metrů. Na letišti je docela živo a fronta docela dlouhá. Omylem seřadíme k přepážce, kde nikdo není a záhy zjišťujeme důvod, byznys class. Nu což, tváříme se neutrálně a jdeme kupředu, přece nás nevyhodí. Samozřejmě, že ne. Letenky máme a jdeme nakupovat do duty free obchodů. Ivoš zjistil, že má opravdu hodně kazašských tenge, tak teďka řeší, co s tím. Já takové problémy nemám, tak kupuji nějakou čokoládu, v oddělení parfémů se navoním a tím tak končím. Ivoš kupuje trička a parfém, ještě dáváme čaj a už je pomalu čas jít do letadla běloruských aerolinií. Oba se docela těšíme na Minsk. Myslím, že to bude příjemné zakončení výletu po bývalých sovětských republikách.
V Minsku máme asi 6 hodin, což bude sotva na výlet do města, ale když už tam budeme, tak to za tu legraci stojí. Zatímco většina lidí z letadla jde doleva do transitu, tak my dva ještě spolu s jednou dvojkou jdeme doprava na imigrační. Podle pokynů na webu máme pojištění speciálně pro Bělorusko, tudíž by vydání víz nemělo nic bránit. Nemělo, přesně to jsem si říkal, když jsem předstoupil před totálně vypruzenou paní, která na mě koukala stylem „Co tady chceš? Mazej pryč“. Ale já se jenom tak nedám, mávám pojištěním a dožaduji se vstupu. Paní volá kolegyně, které se ptám, zda umí anglicky. Paní kýve, že jo, ovšem výsledek není o nic lepší. Ivoš je už odbaven, zatímco já stále stepuji u nepříjemné úřednice. Uff, nakonec razítko dostávám a jsem milostivě vpuštěn. Říkám si, že takhle se mohli cítit cizinci, když přijížděli do Československa za komunismu. Opět máme štěstí, protože stíháme vybrat peníze, a hlavně ranní autobus do města. Čeká nás vyhlídková cesta do 30 km vzdáleného centra.
Baráčky, lesy, probouzející se město. Je tu překvapivě pěkně. Z busu vystupujeme na první zastávce metra a dál pokračujeme právě metrem. Snažíme se odhadnout, kde by asi mohlo být centrum. Prospekt nezávislosti je opravdu obří bulvár. Nakonec se projdeme parkem, koukneme na budovu bývalé KGB a dáme si v jedné z mála otevřených restaurací snídani. Je tu příjemně levno, jídlo podobné tomu na Ukrajině. Snad jen s kafem by se mohli hodně zlepšit. Chvilku relax a musíme zase do metra a na zastávku autobusu, protože čas je neúprosný. Autobus navíc jede pouze 2x za hodinu. A pak jenom Vídeň, rozloučení a zase někdy na cestách…

Další výlet za hranice všedních je za mnou a opět skvělý. Střední Asie má co nabídnout, a přitom sem nejezdí zatím skoro žádní turisté. Na cestování skoro ideální země, pohodová infrastruktura, krásná příroda, levno a velká pohoda. Kazachstán jsme vzali docela z rychlíku a na Kyrgyzstán taky nebylo moc času, navíc za humny je Tádžikistán. Doufám, že se brzo vrátím…

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – z Almaty směr Charyn Canyon

By Hondza

On 9.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

28. srpen 2018 – Almaty

Do Almaty máme příjezd podle jízdního řádku kolem desáté ráno. Vypadá to na menší zpoždění, které víceméně řeší dilema dnešního dne, zda zůstat v Almaty nebo jet dát do Charyn kaňonu. Vyspatí a vydrncaní z neustálého kolíbání vlaku vítáme slunečnou a výrazně teplejší Almaty. Před odchodem z kupé klasicky kontroluji, zda jsme něco nezapomněli. My ne ale Sája tu nechala pro změnu brýle. Nevím, čím jsem si zasloužil, že jsem byl pro tuhle cestu její anděl strážný. Sája je sice už pryč, ale opět náhodou ji ještě potkáváme na perónu. Předat brýle a rychle pryč někam na snídani a najít ubytování. Pevně doufám, že tuhle chaotickou Rusku už nikde nepotkáme.

Přes booking.com jsem nic nezarezervoval, tak jdeme naslepo do Nomad’s GH, kde mají dormitory tuším za 2 nebo 3 tisíce tenge. Almaty úplně nevyniká množstvím památek nebo zajímavostí, ale je zde příjemně. Hlavní podíl na tom opravdu hodně zeleně ve středu města a celková vzdušnost města pod horami. A právě do kopců se chystáme dneska na výlet. Ještě kupujeme v „magazinu“ svačinu i oběd zároveň v podobě baget a pirožků a jdeme najít bus, který jede nahoru k bruslařskému areálu Medeo a lyžařského středisku Chimbulak. Stoupání velmi slušné, tady bude určitě plno segmentů na Stravě😊.Vystupujeme na konečné u obřího bruslařského stadionu Medeo. Z pár set metrů níže položené zastávky je sice možné vyjet lanovkou až na sjezdovky Chimbulak, ovšem v dnešním počasí, kdy není jasný, zda bude pršet nebo ne, bude asi lepší kratší výlet. Navíc v 1700 m.n.m už zase tak teplo není. Dávám první a poslední středoasijské hnusné kafe (jinde prostě nebylo a vůbec to nevadilo!), Ivoš hotdog a po kratším zevlování vyrážíme na výlet přes kopec do Butakova, odkud by snad mohl jet bus zpět do města.

Vzhledem k tomu, že ze začátku to vypadalo v podstatě pořád na déšť a foukalo, tak to byl pěkný úvodní výlet. Vylezli jsme hrdě až do 2060 m.n.m a po hodině a dvou hodinách pohodové chůze jsme se octili v Butakova. Odtud by se dalo pokračovat ještě trochu nahoru k vodopádům, ovšem začalo nepříjemně pršet, tak to otáčíme a jdeme najít buď autobus nebo nějaké auto, které nás vezme nazpět do města. Asi jsme vyměkli trochu rychle a lekli se deště, ovšem jako úvodní výšlap to stačilo. Nazpět nás bere anglicky hovořící chlapík v luxusním Land Roveru, tak si aspoň povykládáme. Chválí jezera kousek od Charyn kaňonu, ale bohužel na to už čas mít nebudeme. Zpátky ve městě bereme autobus k nám do centra a jdeme se kouknout na bazar. Ranní bazarovou špičku jsme už dávno minuli, ale i tak je pořád na co koukat. Navíc máme hlad a lidové jídelny na bazary zklamat nikdy nemůžou. Moc místních jídel zatím neznám, tak dáváme plov (podobné našemu rizotu), protože to je sázka na jistotu. Po jídle kupujeme nějaké hrozny a pomalou chůzí směrujeme zpět na hostel. Osazenstvo pokoje se během naší nepřítomnosti krapet rozrostlo. Dorazila partička mlaďochů z Česka, kteří trekovali týden v horách. Trochu jsem jim to záviděl, ani ne ve dvaceti si zajet do Kazachstánu na výlet. Večer jdeme ještě na pivo do hospody, kde jsme si ráno dávali čaj. Pivo za 300 tenge je trochu něco jiného jak to ve vlaku za litr. K pivu si můžeme dát třeba sušenou rybu nebo různé sýry. Já zkouším sýr na styl korbáčiků a je velmi dobrý. Dvě pivka a spát.

29. srpen (Almaty – Charyn canyon)

Krásné ráno Almaty a vítej modrá obloho. Dneska pojedeme do Charyn kaňonu, kterému se s trochou nadsázky říká kazašský Grand canyon. Tady ty přirovnání jsou většinou dost mimo, ovšem podle fotek by to mělo být pěkný, tak se těšíme. Cestou na autobusák kupujeme čerstvé pečivo v pekárně na rohu. Jak se dalo čekat, tak do Kegenu (poslední město před hranicemi směr náš kaňon) žádná maršrutka nejede, takže bude třeba využít sdílené taxi. Souhlasíme s první nabídkou a děláme chybu, protože správná cena je 2000 tenge a nikoliv 3000 tenge, jak velkoryse platíme. Aspoň, že hnedka vyrážíme, takže pomalu ani nestíháme vypít čaj s mlékem. Říkáme si, že je to docela změna oproti cestování v Ugandě. Každý máme svoje sedadlo, jedeme rychle a komfortně. Tak za dvě hodinky jsme na křižovatce, kde platíme a vyrážíme do dálky ke kaňonu. Řidič z nás měl určitě velkou radost, nejen že jsme přeplatili, ale navíc ještě nechal Ivoš v autě mikinu.

Mělo by to být kolem 10 km, ale pevně doufáme, že to tolik pěšky nebude a někdo nás vezme. Vedle se staví nová asfaltová silnice, ovšem my si dusáme vedle v prachu a vyhlížíme nějaké auto. První dodávka nás nebere, ovšem druhý pokus je už úspěšný. Bere nás borec v náklaďáku, který právě přivezl asfalt. Naskočíme do auta, dáme základní fráze, selfíčko a jedem vyklopit asfalt do finišéru. Potom chvilku stojíme a na něco čekáme, abychom se zase rozjeli a náš milý řidič nás hodil až k bráně kaňonu. „Rybjata, vystupovat, jste na místě“, díky moc a vyrážíme. U brány platíme legrační sumu typu 787 tenge za vstup a dusáme blíž ke kaňonu. Míjíme zaparkovaná auta a jdeme se kouknout na vyhlídku. Začíná se dost mračit a pekelně fouká. Chvílema je to taková síla, že se skoro nedá jít dopředu. Tak krásně by se fotily červené skály, kdyby byly nasvícené sluncem. No jenže slunko nesvítí a asi jenom tak nebude, tak z focení moc není, ovšem i tak je tu nádherně. S deštěm to začíná vypadat docela akutně a vítr ještě zesiluje, tak se jdeme schovat do kaňonu, kde je výrazně líp. Překvapuje mně, jak moc je tady turistů. Většina jde z kaňonu nahoru, přičemž my jsme jedni z mála, kteří směřují dolů. Bizarní skalní útvary všude kolem nás, chvílema si říkám, že je div, že se to celé nesesype. Příroda prostě umí dělat divy. Dole u řeky nás čeká eko park Charyn s pořádně drahým (na místní poměry) ubytováním.

Někdo holt přišel, že tohle je jeden z mála jednoduše dostupných highlightů tady v Kazachstánu, a to je samozřejmě nutné pořádně promítnout i do ceny. Když nepočítám dálkové cyklisty, tak jsme jediní hosté a stejně platíme plnou palbu bez jakékoliv možnosti smlouvání. Chatka na první pohled vypadá pěkně, ovšem druhý pohled je slabší, protože OSB desky nejsou žádná estetická (a izolační) paráda. Trochu se prohneme, ale když už jsme tady, tak si to užijem. Nejdříve jdeme po cestičce proti proudu, která ale záhy směřuje do skal a strmých výšlapů, tak raději po chvíli obracíme nazpět. A dobře děláme, protože po jídle a siestě začíná svítit slunce. Jedná se o takové to boží odpolední měkké slunce. Tak hurá do skal. Vylézt se dá kamkoliv za předpokladu, že nespadneš, něco se na tebe nezřítí a budeš vědět, jak se dostat zpět. Ani jedna z podmínek není tak úplně samozřejmá, ale tak jsme opatrní. Běháme po skalách jako kamzíci a lezeme výš a výš. Selfíčka a milion fotek červených kamenů. Jak to že ten balvan ještě nespadl? Jak je to možný. Běžné zákony gravitace jako by v některých případech neplatili. Jinde je ale zase vidět, že občas něco spadne a potom to vypadá, jako by obr hrál kuličky. Posledních pár paprsků slunce a honem nazpět na základnu. Překvapivé, jak rychle se dělá zima. Na večeři jdeme už skoro v plné polní. Na výběr je plov nebo prozměnu plov. Takže vybráno a k tomu čaj. A po večeři? Po večeři na kutě. Do postele pěkně na kovboje, protože už teď je docela zima. Postel je jak z betonu, deka nicmoc, no asi nás nečeká noc, na kterou bychom chtěli vzpomínat.

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – z Brna až do Astany

By Hondza

On 7.1.2019

In Cesty do světa, Kazachstán a Kyrgystán 2018

Dlouho jsem chtěl jet do Uzbekistánu, ale drahé letenky (hodně nad 10 tisíc a nutnost víza přes agenturu atd.) a komplikovaná víza tomu průběžně bránily. Potom jsem hltal příběhy cestovatelů, kteří projeli slavnou Pamir highway v Tádžikistánu. Aby nakonec souboj středoasijských republik vyhrál Kazachstán a Kyrgyzstán. Vyhrály levné letenky a přátelská vízová politika. Pamír si dám jindy a Uzbekistán bude stejně dobrý i za pár let.

Složení: já a Ivoš (Beny)

Kurz: 100 tenge = 6 až 7 Kč

26. srpen 2018 (Znojmo – Vídeň – Budapešť – Astana)

Letadlo z Budapešti do Astany nám letí v neděli v 12:20, což zní jako super odletový čas, žádný brzký vstávání a prostě pohoda. Zní to opravdu tak, až na to, že do Budapešti to půlhodina z Brna rozhodně není a ráno skoro nic nejede. Takže buď velmi brzký Euronight z Břeclavi nebo pojedeme do Maďarska o den dřív. Ani jedna z možností není výhra, takže nakonec dilema řešíme cestou do Vídně, kde v sedm ráno sedáme na Flixbus do Budapešti. Je docela zima a prší a já tajně doufám, že to je poslední hnusné počasí, která nás po následující dva týdny potká. Snídaně v metru a hledání autobusu na letiště. Ranní Budapešť vypadá jak Brno. Co nevypadá jako Brno je letiště, protože v Brně na letišti určitě nikdy naráz tolik lidí jako v Budapešti nebylo. Příčinou davů je patrně nové pravidlo Wizzairu o zavazadlech, které tvoří chaos a zmatek, a proto tuhle novinku ignorujeme „jakože o něm nevíme“ a jdeme se odbavit. Malý risk prošel, batohy máme pohodlně v letadle a vyrážíme na pětihodinovou cestu na severovýchod. Vždycky na Wizzair lamentuji, abych s nima příště zase někam letěl. Takže pro jistotu opět lamentace: není jídlo, málo místa na nohy a sedět v lowcostu u záchodů taky není zrovna to nej. Kdybych musel platit ještě za zavazadlo, tak už se cesta vůbec oproti běžným linkám nevyplatí. Ale dost lamentace, cestou se žádná veselá historka nestala, spát se nedalo, tak přeskočíme o čtyři časové zóny přímo do Astany, kde je nyní noc a docela zima. Před pasovkou třeba vyplnit imigrační kartu, která je v podstatě naprosto úplně k ničemu, protože přihlašovací povinnost byla zrušena (přihlášení provede rovnou přímo imigrační na letišti – proto ty dvě razítka), ale prostě ji mít musíme a je vyžadována zase při opuštění země.

Autobus z letiště (Expresbus 250 tenge) nás vyhodil trochu jinde, než by se nám hodilo, tak si musíme vzít taxíka přímo do zamluveného hotelu Tourist. Není taxi jako taxi, naše bylo totiž tzv. neoficiální. Prostě zamáváš, někdo ti zastaví a optáš se, zda jede tam, kam potřebuješ, domluvíte se na ceně a vyráží se. Trošku jsme pána přeplatili (1000 tenge), ale zase jsme byli rádi, že už jsme v teple. Večer není v centru Astany žádný velký provoz a vzdálenosti jsou větší než malé. Zajímavý na ubytování pro dvě osoby je to, že máme v ceně pouze jednu snídani. To nebude příliš velké hodnocení na booking.com. Oba máme docela hlad, tak jdeme ven najít něco k snědku. Všude zavřeno, nakonec bereme zavděk tureckým bistrem. Gastro pobyt jsem zahájil lahmacunem, čočkovou polívkou a ayranem. Beny dává kebab a cítí v tom kozinu. Trochu hudruji, že na turecké jídlo jsem nemusel jezdit do Kazachstánu, ale to jsem ještě nevěděl, jak velký vliv (nejen) gastro vliv zde Turecko má.

27. srpen 2018 (Astana – Almaty)

Zataženo. Možná bude pršet. A už trochu kape. Vypadá to, že jsme si mraky přivezli z Maďarska s sebou. No co už, pokud nebude pršet, tak je to v pohodě. Posun plus 4 hodiny dělá svoje, ráno je prostě jak po kalbě. Na snídani průměrná vajíčka, a ještě je třeba jednu doplatit 1500 tenge. Balíme, bágly necháváme na recepci a vyrážíme do města. Bydlíme docela blízko, tak kilometr až dva od starého vakzalu (vlakového nádraží), vedle které by mělo být gigantické silo ještě z Brežněvovy éry, kdy bylo v plánu zúrodnit neúrodnou kazašskou step. Plán neklapl, silo zůstalo. Pro nás znalé podobných sil to zase takové wau jako pro autory Lonely planet rozhodně nebylo, ale aspoň jsme se podívali přes koleje do normálně obyčejné a výrazně chudší Astany. Křoví, kaluže, nízké baráčky a nahý zadek pána, který asi doma nemá záchod.

Dobrý, a teď se jedeme podívat do části, kde jsou záchody ze zlata a baráky až do nebe. Díky skvělé aplikaci 2GIS najdu zastávku a taky přímý spoj až do centra. To cestování je někdy tak lehké! Jaképak doptávání místňáků, nejistota, kam jedu a kdy mám vystoupit? Prostě si stáhnu appku, offline kouknu na trasy spojů a vyrazím. Nefunguje to samozřejmě takhle jednoduše všude, ale tady v Astaně nebo Almatě ano.

Je zataženo, začíná lehce krápat a my právě vystupujeme u první futuristické stavby Khan Shatyr. Vypadá jako velký stan a je to stan, který ale neslouží jako přístřešek pro znavené cestující, ale jako ráj pro nakupující. A nejen pro ty, vevnitř je i pláž, skluzavka a další blbiny. Foto, trochu se ohřát, koupit žiletky (omg, za 4000 tenge! Za Borata s knírem tu ale nebudu 🙂 a nazpět do centra dění. U vchodu potkáváme Čechy. Kdyby bylo slunečno, bylo by to super a taky bychom měli krásnou fotku nedaleké věže Bayterek. Ovšem je hnusně, tak fotku mám sice taky, ale za moc nestojí. Jdeme se kouknout do mešity, o které jsem si původně myslel, že je největší širokodaleko, ale omyl. Ta největší je přesně na druhém konci za prezidentským palácem. Pokračujeme k věži Bayterek, kde se dá vyjet do nejvyššího patra za 700 tenge. Moc toho asi neuvidíme, ale když už tady jsme. Nahoře plno lidí a mraky selfie na kterých není nic vidět. Místní se fotí u plastiky, na kterou každý vloží ruku. Co to znamená těžko říct, ale stojí se na to fronta. Jinak přes sklo není nic vidět, tak jedeme nazpět a najít něco k snědku. Je tu někde normální jídelna nebo street food? Opět nás zachraňuje turecká restaurace, ale kdo si chce dávat pořád turecká jídla, když je v Kazachstánu? Hlad nad mudrováním vyhrává, takže si objednáváme: Ivoš dává kebab a já pide. Zatímco já si chrochtám blahem a zalévám pide dvěma čaji, tak Ivoš hudruje, že v tom je cítit (ano, opět) kozina. To ale není tak podstatné, protože důležité je to, že se udělalo krásně! Sluníčko a modrá obloha nám zvedají náladu a dávají energii do dalšího zkoumání moderní Astany.

Královský palác před námi a nikde ani noha! Je to skoro až strašidelné, protože na obřím plácku přes palácem prostě nikdo není. Pár policejních aut a my dva. Doufám, že nás nikdo nesebere, když si tu tak trajdáme. Pokračujeme dál k řece a přes most na druhou stranu. Po pravé straně další šikmé moderní stavby. Už se tomu ani nedivíme. Vedle obřího mostu staví čínská forma další most pro metro. Tady se prostě nelenoší. V parku za mostem zase nikde nikdo a u pyramidy (světe div se) taky nikdo. Město bez lidí. Po levé straně je mešita, před námi památník nezávislosti a mezi tím obří bulvár. Místa plno, tak proč na něčem šetřit, že? Teprve za sloupem nezávislosti se něco děje! Skupinka studentů nacvičuje vystoupení k otevření (jak to jenom popsat) „velkého listu“ -> prostě budova, co vypadá jako velký list. Tancující studentky nám zvedají náladu a vůbec se nám nechce pryč. Nechce, ale musíme. Zanedlouho nám jede vlak, máme hlad a než se dostaneme na hotel, tak to taky bude nějakou dobu trvat.

Malá vsuvka přes pokračováním, centrum Astany je uklizené, jako by měl zítra přijet prezident. Nikde ani papírek, nedopalek nebo jakékoliv smetí. A například v centru se všude zakázáno kouření, což je doplňující poznámka k mému údivu, že v Kazachstánu nikdo nekouří. Tak a nyní zpět na autobusovou zastávku, kde jsem si vzpomněl, že jako správný jinoch z domku se zahradou mám v batůžku nějaká ta jablíčka. Hmm, to byl ale dobrý nápad a ohryzek letí opodál na trávník…mám ještě jedno, Ivoš nechce, má smůlu. A já asi taky trochu taky, protože se do mě z ničeho nic začne navážet menší dědula, což mu oplácím upřímnou ignorací. Na to asi pantáta není zvědavej, protože z ničeho nic vytahuje jakousi průkazku protřelého straníka nebo komunisty a mně nezbývá nic jiného, než pěkně doklusat na trávník pro ohryzky a splnit tak straníkovo přání. Co z toho plyne? Honzo, nejsi v Tišnově, kde si můžeš dělat co chceš, ale v přísné Astaně, tak na to bacha! Dalších extempore jsem již ušetřen, protože bus konečně přijíždí. Většina lidí jezdí na předplacené karty, ale to my nemáme, tak si musíme koupit lístek přímo v autobuse. Ovšem ne od řidiče, ale od drobné paní, která kontroluje, zda si cestující „pípli“, hlásí zastávky a prodává lístky (150 tenge). Zdánlivě chaotický systém skutečně funguje a na černo se nejezdí. A ženy v Kazachstánu pouštíme sednout.

Nazpět v hotelu se raději ještě ujišťuji, odkud nám jede vlak, zda z nového nebo starého nádraží. Můj předpoklad daný průvodcem je, že pojedeme z nového, ale to jsem se dost zmýlil, protože jedeme ze starého vokzalu. Ještě jsem se zeptal, v místní odpolední špičce bych se fakt nechtěl vracet nazpět, když už máme dávno koupené ne úplně levné lístky. Starý vokzal nemáme daleko, ale už dneska máme nachozeno více než dost, tak čekáme na autobus. Double-check na vlakáči u místní ostrahy, ať to máme ještě jednou pro sichr potvrzeno. A nyní již konečně pořádná večeře v nádražní restauraci. Výdejní systém, kdy stačí ukázat na jídlo za pultem a nemusíme moc mluvit, nám oběma docela vyhovuje. K tomu pivečko, kafe a nějaká sladkost. Chvíli ještě zevlíme, ale to již přijíždí vlak. V kupé pro čtyři s námi překvapivě cestují další dvě ženy – ach ty předsudky o nemoderní kazašské společnosti. Paní budou spát dole (tomu ještě z naší ruské konverzace rozumíme), vlak průvodce povléká jednu z postelí a my jdeme do jídelňáku na pivo. Nejdříve kecáme na baru a potom se přesunujeme ke stolu, kde potkáváme naši spolubydlu Sáju z Ruska. Už má popito a uculuje se na nás. Na velký pokec to s naší ruštinou a její schopností v podnapilém stavu něco pochopit asi nebud. Naštěstí nás zachraňuje student od vedlejšího stolu, s kterým si nakonec docela pěkně pokecáme v angličtině (říkal plno zajímavého, třeba že za pár let přejde Kazachstán na latinku). Počínající večírek utíná obsluha s poslední objednávkou a my jdeme na kutě. Sája je evidentně na lovu, tak ještě zůstává a doklopýtá asi až za dvě hodiny, přičemž láskychtivého provodnika odmítá se slovy „jdi k čertu“. Zmatků využívám k odběhnutí na WC do vedlejšího vagónu. „To je peněženka! Koho asi?“ Zvědavost mně nedá. „Tu paní odněkud znám“. No joo, to je naše Sája. Ta má ale štěstí. Vracím peněženku a spát