JV Asie 2009

Asijské zápisky – z Barmy přes Bangkok k chrámům Angkor Wat

1.4.2009 – z Barmy do Thajska a možná až do Kambodži

Budík zvoní v 5:45 ráno, Rangún zdá se být už docela probuzen, já o dost míň. Tak akorát si stíhám koupit něco k snídani, když přicházejí další dva výtečníci z druhého GH, společně bereme taxi za 5 dolarů a za půl hodiny jsme na letišti.
Check-in je v pohodě, času plno, tak sedáme na kafe a utrácíme poslední kyatu za kafe. Letištní espreso stojí dva dolary (draho, ale pořád, když to porovnám…), chybí mě asi 300 kyat, které mě Lorenzo z Itálie půjčuje, takže dík. Preso je fine, čas příjemně plyne, je čas se rozloučit s Barmou. Velmi rozporuplná země, plná paradoxů, sám teď nevím, jak budu na Barmu vzpomínat…asi v dobrém. Na rozdíl od většiny travellerů jsem ještě v Indii nebyl, takže nemám tolik s čím srovnávat a tudíž mám plno vjemů a zážitků poprvé.
Zpět po návratu domů musím hodnotit Barmu jednoznačně positivně, je to zvláště odlišný zpět se svojí vlastní poetikou a přístupem. Dobře, hodně věcí mě v průběhu štvalo, zvláště přístup některých lidí a vlády založený na dolarech, ovšem jinak je Barma tak krásně odlišný svět. Zaostalý, krásný, příjemný, usměvavý, zaprášený, totalitní, barevný…
Trochu jsem se obával o svůj nožík, který jsem zapomněl v příručním batůžku, ale zde to nikoho netrápilo. Jinak let zpět do BKK probíhal bez problémů, na letišti bez front, další razítko, vyzvednutí báglu a jsem v Thajsku. Dle kusých informací z Internetu by měl 2x denně jet z letiště přímý bus na kambodžské hranice do Aranya Prathet, bohužel oba jsou pryč (7:15 a 9:45). Slečna z letištních informací mně toho moc o nějaké další alternativě neřekla, poslala mě hlavní autobusák, ale tam se mě moc nechce, páč se chci rozhodně vyhnout městu a ušetřit tak mnoho hodin. Další možnost by měl být letištní bus terminál, kam jede shuttle bus zadarmiko. Bohužel, zde je to stejná písnička, autobusy jsou pryč, naštěstí je tu ještě jedna možnost, a to je do Sakeo, které by mělo být blízko hranici a odtud už nějakým lokálním busem do Aranya Prathet. Bez jakékoliv mapy jsem netušil, kam mě chlapík z informací posílá, ale nezbývá než mu věřit.
Dávám v bufetu jídlo, plivám oheň, ale aspoň je to dobrý, ne jako některé šlichty v Barmě.
Odjezd je v jednu (143 THB), takže moje optimistická varianta, že bych se ještě dneska dostal do Kambodži definitivně padá. Než dělat nějaké zběsilé příhraniční akce, raděj si v klidu najdu v Thajsku ubytko a do Kambodži pojedu zítra brzo ráno.
V Sakeo mně hned navazuje další bus do Aranya Prathet, takže jsem na místě někdy kolem čtvrté odpolední. Na hranice kašlu, jdu hledat hotel. Anglicky tu nikdo moc nevládne, takže je veselo. Tužka, papír a posuňky – na základě této komunikace chápu, že mě chlapík posílá někam k marketu, kde by měl být hotel za 200 THB. No dobrá, ale jak se tam dostat? Od paní v oranžové vestě (vedoucí motorek) dostávám přidělenou motorku za 40 bahtů a jede se. Nejedná se patrně vyloženě o hotel, spíše o motel, páč pokoje jsou v jakýchsi garážích, nicméně za 250 bahtů je to docela změna oproti Barmě – velký pokoj, koupelna, TV, větrák a k dispozici venkovní bazén.
Ufff, koupačka v bazénu je jako balzám na tělo a duši, bezvadný. Ještě něco dobrého k jídlu a jsem s dneškem vrcholně spokojen. Moje komplete menu ze stánkl okolo marketu obsahuje: nudle Padthai za 30 THB, polívka 25 THB a ananas za 10 THB. Má pocit, že jsem se strašně přejedl. V TV dávají tenis, koukám co se děje za protesty v BKK, usínám…
Kulturní šok – nevěřil bych tomu, ale pár minut tomu tak doopravdy bylo, taková je změna z chudé Barmy do bohatého a nového Bangkoku. Vše je tak strašně jiné, že se tomu ani nechce věřit, ten skok bude tak 50 let, možná někdy i víc. Tak blízko a tak daleko, jsou tyhle dvě země.

[148 + 43 THB – bus do Aranya Prathet, 30 THB – oběd, 10 THB – voda, 30 THB – zelený čaj a voda, 40 THB – mototaxi, 250 THB – pokoj, 30+25+10 THB – večeře, 70 THB – voda, jogurt, žvýkačky 7eleven ]

2.4.2009 – z Thajska do Kambodži a dále

Hranice se otevírají v sedm hodin, budík mám nastaven na šestou. Je to možná zbytečně brzo, ale v Asii není nikdy nic jistého, páč jen Buddha víc se přihodí a jak to všechno dopadne. Jak jsem přepokládal, tak ráno před motelem ani noha, respektive ani kolo od motorky, takže mně nezbývá nic jiného než se vydat vstříc centru a hledat nějakého tuktukáře. Nebylo třeba hledat, ani ne po sto metrech, si mě tuk-tuk našel sám. V LP píšou, že cena na hrancie je pevně stanovena na 80 bahtů, což je skutečně cena, kterou mě chlapík nabízí. Moc se mi nechce věřit, že by takhle po ránu, dal hned správnou cenu, ale třeba to byl starý poctivec nebo byl stejně nevyspalý jako já. Začínám se dostávat do stádia, kdy mě připadá všechno drahé, i těchto pár km k hranicím za nějaký 50 Kč se mi zdá hodně, i když ve skutečnosti to není moc.
Půl hodina do otevření a už je tu slušná fronta. Řadím se poslušně do té pro cizince a Thajce, i když je to asi jedno a na závěr se to všechno promíchá. Žebrá tu chlapík bez obou rukou a doprovází ho asi maminka. Jako jediný cizinec jsem samozřejmě první na ráně, ale stejně mu nic dát nemůžu, musel bych potom dát všem, je to hrozný, ale je to tak. Ve vedlejší frontě určené pro obyvatele Kambodže je celý zájezd prostitutek, holky v mini šortkách s plyšákama v podpaží.
Výstupní razítko, další fotka do thajské databáze, oboje dá se říct formalita. Na kambodžské straně je to o chloupek složitější a taky větší šrumec. Nalepil se na mě taxikář a pořád i něco radí, chce mě samozřejmě odrbat, co se dá dělat. Vědom si poučky o úplatcích na tomto hraničním přechodu, hledám cedulku s nápisem Visa 20 USD, abych mohl koupit visa on arrival a nebyl při tom ošizen. Nikde nic. U policajtů už skoro v Kambodži fasuju arrival a departure card a formulář na víza. Když se ptám na cenu, napsal mi borec na okraj novin aby to nikdo neviděl cenu 1100 THB. Odpověděl jsem mu, že zaplatím dvacet dolarů a ani o chlup víc, načež se urazil, vrátil mě pas a začal dělat jako že zde nejsu. Takže znova a pořádně, vracím se až skoro do Thajska a pečlivě hledám místo, kde se dají koupit víza. Slepota obrovská, nyní nacházím okýnko ihned, odevzdávám pas, formulář, fotku a 1000 THB?? Nene, namítám a ukazuji na cedulku, 20$. Nene, namítá celník, 100 THB. Nene, namítám, 20$ a takhle ještě několikrát, až ustoupil a vzal si s pořádným úšklebkem mých dvacet dolarů. Za další minutu jsem měl vízum v kapse, easy job. Tak a teď nazpět k dalšímu oknu, pár razítek a vstříc do hladové náruče místní taxi mafie.
Chlapík co mě celou cestu stínoval, mně nabízí cenu 15 THB za svezení na motorce na autobusák. Dobrá cena, a jelikož nevím kde autobusák je a jak daleko, souhlasím. Sice si nepřipadám odrbán, ale i tak se hodlám zbavit týpka co nejrychleji, pořád mám totiž pocit, že si chce nějak nekale vydělat.
První bus do Battambangu stojí 250 THB (stále se platí v thajské měně), druhý 200 THB, oba vyrážejí ve stejný čas, takže beru logicky ten levnější., i když i tak si myslím, že jsem dostal turistickou cenu.
[sthumbs=324|334|338,160,3,y,center]
Opět změna oproti Thajsku, mnohem více chudo, ale oproti Barmě ne tak strašně zaostalo. Kolem 100 km jsme ujeli po bezvadných kambodžských silnících za nějaké dvě hodiny, pořád tomu nemůžu po barmské zkušenosti uvěřit. Před pár lety tu prý byla jenom polní cesta, která byla v období dešťů jedno velké bahnisko a nyní krásná asfaltka.
Je hodně vedro, rezignuju na nějaké velké hledání ubytka a beru střešní chýši hotelu Royal za 3 dolary, dost basic – postel, větrák a čtyři stěny, ale co se dá dělat, 7 dolarů se mě vyhazovat nechce. Mám v plánu zůstat v Battambangu dva dny, dneska dát prochajdu po městě, zítra výlet a pozítří ráno odjet autobusem směr Siem Reap. Původně jsem chtěl jet lodí, ale požadovaných 20 dolarů mě dokonale odradilo, zvláště když bus stojí pouze 4,5 dolaru a je mnohem rychlejší a ve svém důsledku i pohodlnější. Snad jenom výhled bude v buse patrně o dost slabší. Kromě toho řeka vypadá, jako takový bahnitý potok oproti mohutné  Ayerwaddy v Barmě.
U přístaviště mě oslovuje sympatický chlapík a nabízí mě projížďku na motorce. Mluví dobře anglicky a nevypadá, že by mě chtěl odrbat, je učitelem, tak mu žeru sladkobolné řeči o tom, že už 3 měsíce nedostal výplatu, že má plat jenom 15 dolarů měsíčně, a že mu doma hladoví dvě malé děti. Podle toho jak rychle zvládnu prohlídku města, pokud bych stíhal, docela bych využil tohoto týpka k nějakýmu výletu mimo město. Zvládl jsem to docela rychle – několik starých koloniálních budov a obchodů ještě z francouzské éry, nádraží a jinak dá se říct, poměrně normální město. Staré nádraží už rozhodně zažilo lepší časy, nyní je zavřené, opuštěné, zpustlé, koleje zarostlé. Nádražní hodiny ukazují stále 8:02. Velká škoda, že pravidelný provoz byl před několika lety zrušen, jízda po kambodžských kolejích mohla být zajímavých zážitkem. I tak díky LP zažívá nádraží „zlaté“časy, nebýt zmínky v průvodci nikdo by na nádraží ani okem nezavadil. Nyní se sem courají divní běloši s průvodcem v ruce a tváří se děsně tajemně.
Že opar, tento můj věčný průvodce po Barmě působil jako přirozený ochranný faktor proti spálení si uvědomuju až příliš pozdě, modré nebe udělalo své a tudíž jsem opět jako rak.
Vzhledem k tomu,že mě na první pokus Battambang mocka nezaujal, jdu nazpět na smluvené místo, kde už na mě čeká řidič motorky a vyrážíme vstříc Phnom Banan. Po několika  kilometrech končí asfalt a začíná polňačka, jejímž hlavním znamení je prach a prach…červený prach všude. Ovšem pravé prachové peklíčko přichází s projíždějícím náklaďákem…
Zdá se, že mých 80 kg je na Tee’ho motorku až až, protože těch cca 30 km jedeme více než hodinu. U Phnom Banan ani noha, což ale nebrání tomu, že zde vysedává policista a žádá 2$. Na můj návrh jednoho dolaru a bez lístku nějak nereaguje, místo toho po mě chce dva dolary, ale taky bez lístku. Na to zase nereaguju já, takže ani jeden z nás nevydělal. Tee’mu se nahoru moc nechce, říká, že jak se oženil, tak strašně zlenivěl a narostly mu špeky. Schodový výšlap docela stojí za to, košile je propocená na třikrát. To se patrně zamlouvá partičce teenagerů, kteří se se mnou chtějí za každou cenu vyfotit. Na moje námitky o propocené košili, smradu a celém zevnějšku plným červenýho prachu nějak nereagují, jejich problém, moje fotky to nebudou. Slušný výhled, několik khmérských templů, ale za dva dolary?? Zpátky na motorku a druhou trasou na bamboo train. I vzhledem k ceně nemám v úmyslu se této turistické taškařice zúčastnit, bude stačit pár fotek. Stejně není už čas, já mám hlad a Tee’mu doma řvou děcka. Nakonec jedeme ještě k Tee’mu domů, podívat se na děcka a manželku (pěkná). Dostal jsem místní sladkost – nastrouhaný led s sirupem. K mému překvapení jsem si to musel i zaplatit. I tak jsem nakonec mého řidiče odměnil 5$, snažil a nad plán mi ukázal i jakési ovocné netopýry. I když evidentně by přijal mnohem více.
Poznámka na závěr dne: pokud by měla být část povídaček mého řidiče pravda, kdo si potom kupuje drahé pečivo a bagety za dolar? Patrně jenom majitelů Lexusů a Land Cruiserů.

[80 – THB tuk tuk na hranice, 20 USD – vízum, 15 THB – motorka, 200 THB – bus to Battambangu, 2 x 2000  riel – voda, 4500 riel – oběd, 1000 – šťáva z cukrové třtiny, 5 + 2 USD – vyjížďka, 2000+1000 riel – limonády, 4000 riel – bageta, 3000 riel – koláče]

3.4.2009 – cyklovýlet okolo Battambang

Včera jsem se prozíravě dotazoval na hotelu na cenu zapůjčení kola, odpověď byla 1,5$. Dneska jsem vznesl ten samý dotaz, odpověď byla 2$. Prostě klasika a ani mě to moc nepřekvapilo. Zkusil to a buď to vyjde nebo ne.
Při snídani opět žasnu nad cenama a opět stejně jako včera dumám pro koho jsou určeny.
Plán dnešního cyklovýletu je následující: vydat se opačným směrem jako včera k chrámu Wat  Ek Phnom a cestou se zastavit v Pepsi Bottling Plant, což má údajně být stáčírna Pepsi z 60. let, na Slaket Crocodille Farm, což jsou překvapivě krokouši a ve vesnici Pneam Ek, kde by se měl vyrábět tradiční rýžový papír, který se používá pro jarní závitky. Z uvedeného jsem nenašel nic, to přiznávám hned. Ovšem ze začátku sem se i docela snažil, ptal jsem se místních, nicméně to jsem po čase vzdal a vydal se tam kam mě nohy nesly a kam kolo jelo. Vesničky s bambusovýma chatrčema, rýžová políčka, kokosové palmy, pasoucí se dobytek a místní provolávající své obvyklé: „Helloooouuuu“. Moje pomalé tempo mě dokonale unavilo, dávám lehárko na stromem, nikde nikdo, klídek a pohoda. Kdyby mně nedošla voda, ležím tam dodnes. Chlazená voda v místních „marketech“ není, 1,5 litrová voda taky. [sthumbs=344|347|349,160,3,y,center]
Obchod nebo cokoliv tomu podobnému provozuje skoro každá chatrč, sortiment je kolikrát pouze několik věcí, ale pořád je to obchod. Nakonec  tedy beru za vděk malou zteplalou vodou, žízeň je potvora zákeřná.Meloun za čtvrt dolaru, i takové věci se stávají na kambodžském venkově. Příjemné je zjistit, že ne každý mě chce mermomocí odrbat. Meloun nemá cenu vozit na hotel, hodlám jej spořádat ve stínu v nedalekém klášteře. Blonďák s propocenou košilí s melounem nemohl ujít pozornosti mnichů. Sešlo se jích celkem na čumendu pět.  Nabízený meloun nechtěli, sedli si naproti, koukali a pokuřovali. Přes všechnu snahu s jejich bídnou angličtinou moc nepořídil, víc než jak se kdo jmenuje a kolik nám je let, jsem se nedozvěděl. Ale i tak docela legrace:).
Dopoledne jsem u dalšího z klášterů sledoval obětní obřad za zemřelé, tak se tam jedu podívat ještě jednou jak to vypadá teď. Fáborky na hrobech i obětiny (např. i malý pašík) jsou pryč, škoda. Na hotel, sprcha a pro velký úspěch ještě jeden cyklovýlet, tentokrát na opačnou stranu. Hodlám řešit hlavně jídlo, a to v následujícím pořadí: pomelo za necelý dolar, dobré ale nějak nesladké, zeleninová polívka za 3000 riel a rýže s čimsi za 2500 riel. Hodně soli a žádná chuť.
Kambodžský internet je jenom o fous rychlejší než ten barmský, lepší je stabilita a cena, 1500 riel na hodinu. Pivko na dobrou noc…

[4500 riel – koláče, 2000 – riel voda, 4000 riel – jogurt, 1000 riel – meloun, 3000 riel – pomelo, 1900  riel – Internet, 2500 riel – večeře, 3000 riel – polívka, 2000 riel – pivko, 1,5 USD – půjčení kola]

4.4.2009 – z Battambagu ke slavnému Angkoru

Už se docela těším na Angkor!! Ulehám a vstávám se slepicema, na snídani menu chudého cestovatele – koláče a voda. Na nějaké gastroexperimenty není moc času, v 7:45 mně jede bus směr Siem Reap. Kromě několika postarších Dánů žádní cizinci.
Silnice do Siem Reap byla ještě před pár lety proslulá svým stavem, byla téměř na hranici sjízdnosti. Nyní ale frčíme po nové silnici a vše se neuvěřitelně zkrátilo, i s půlhodinovou přestávkou jsme v Siem Reap kolem 11h.
Hotel, hotel a zase hotel, mezitím restaurace a další hotel, Siem Reap není na první pohled nic jiného. Na druhý pohled zde jsou kšefty se suvenýrama, další podniky pro turisty, prodavači všeho možného, turističtí nadháněči, rikšáci a další pomahači všeho druhů a umyslů. Ti mě začali otravovat hned jak jsem vystoupil z busu a evidentně v tom budou pokračovat do té doby, než město neopustím. [sthumbs=350|354|361,160,3,y,center]
Zmíněným nadháněčům srdnatě unikám hned po výstupu z busu, trocha se ztrácím, ale aspoň je klid na rozmyšlenou kam chci vlastně jít. Volba je jasná, chci jít na dormitory, kde aspoň potkám nějaké lidi. Nejbližší je Garden Village, což je klasické bacpackerské ghetto, jenž je plné „cool“ a „free“ travellerů hlavně z anglicky mluvících zemí. Na dormitory za dolar volno je, ovšem komfort odpovídá ceně, jedná se vlastně pouze o matraci na chodbě a nad ní moskytiéru. To se mi nějak nezdá, opodál stojící bambusové chatrčky za 3 dolary jsou rozhodně lepší volbou. Kola zde půjčují, Internet je zdarma, takže OK.
Některé mé nápady, jako je jít pěšky k chrámům Angkor Wat, asi nikomu nevysvětlím, protože i mě samotnému nejsou moc jasné. Možná se jednalo o zatmění mysli po konzumaci hnusné rybky s rýží na trhu nebo prostě nevím. Faktem je, že jsem se vydal pěšky vstříc angkorským chrámům a nebyl to rozhodně dobrý nápad. Naštěstí prozření přišlo poměrně záhy, asi po dvou kilometrech, kdy jsem se rozhodl vzít si motorku a za dolar dojet zbytek cesty. Samo sebou se cestou stavujeme ještě v ticket office,kde si musím koupit 3denní lístek za poměrně nehorázných 40 (!!)dolarů. Vstupné dost možná ještě dražší než to, které bylo do Petry v Jordánsku, každopádně je to rozhodně nejdražší vlez v celé JV Asii. Že osud dolarů je velmi nejasný mě ani moc nepřekvapilo, část jde na památky, zbytek (vybírá soukromá a všemocná firma) je hodně nejasný. Dědula ze mě evidentně hodlá vytěžit maximum, tudíž u ticket office žádá další dolar za pokračování cesty až k Angkoru. Následuje hádka, do které se vkládá personál a ještě okounějící policista, no děs. Celkem slušně mě dědek vytáčí, takže vyahuju pár drobných s tím, ať si je strčí někam, hajzl jeden. To zřejmě zabírá, chlápek souhlasí s jedním dolarem a jede se dál.
Stejně jako je na první pohled úchvatný samotný chrám Angkor Wat, tak je i dech beroucí počet stánků, tuk-tuků, lidí a turistů. I když s těmi to není teď odpoledne tak hrozné, bude hůř. Ze začátku mi přeje štěstí, když přede mnou je skupinka mnichů v nezaměnitelné oranžové barvě, která dodává jinak poněkud barevně nevýraznému Angkoru zajímavý ráz. Nemám kolo, ani motorku, tudíž trávím po zbytek odpoledne v Angkoru hlavně popocházením a focením. Skoro se mně ani nechce věřit, že je tu takový klid. S tím je konec kolem třetí, kdy se postupně areál zaplňuje zájezďákama, kteří se vrátili z polední pauzy. Čas jít nazpět do centra, tentokrát za inflačního jeden a půl dolaru.
Voda, Internet, jídlo, bageta s lančmítem, komáři a spát…

[4,5 USD – bus do Siem Reap, 1,5 USD – voda a džus, 4000 riel – bageta, 2000 riel – večeře, 1+1,5 USD – motorka tam a zpět Angkor, 40 USD – vstup, 3 USD – ubytko]

FYI: cca 4000 riel = cca 1 USD = cca 20 Kč

Categories: JV Asie 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.