Divokým Kurdistánem

Divokým Kurdistánem – část irácká II.

25.10 2012 Duhok –> Amediya -> Erbil

Druhý den mého irácko-kurdského pobytu začíná přesně opačně jak ten první.  Venku je zataženo, šedo a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nejvyšší čas hned ráno se sbalit a vypadnout směr Erbíl. Snídaňárnu vedle hotelu dneska vynechávám, beztak bude dost času na stanovišti taxíků „Erbil garaj“. Stanoviště sdílených taxíků, jediných dopravních prostředků, které jsou pro cizince použitelné, se mělo dle LP nacházet pod mostem, ale jak to tak bývá, tak je to jinak. Pod mostem jsou taxíky do Zakha nebo do Mosulu, přičemž taxíky do Erbílu jsou na příčné ulici hned vedle. Místo taxíků do Erbílu potkávám pod mostem konečně taky nějaké cizince, čeká tu Švýcar Roger a Shane z Austrálie. Roger je světák, mluvka a hned se chlubí, kde všude byl a jak dlouho cestuje. Shane vypadá jak lovec Pampaliny a jinak se chová až neustralsky normálně. Borci jedou do Amediya, což je městečko v horách a čekají na dalšího pasažéra, aby mohli vyjet. Váhám jenom chvilku a už sedím v taxíku směr horská vesnice. Jenom co vyjedeme z Duhoku, tak začíná pršet a čím jedeme výš, tím víc prší. Do již tak skvělého počasí se přidává ještě mlha a dotváří tak obrázek dnešního pošmourného iráckého dne. Vyjeli jsme do nadmořské výšky 1400 m.n.m., ovšem na nějaké výhledy nebo procházku po okolí můžeme hnedka zapomenout. Jsme v Amedi a pořád leje a leje. Nejdřív jdeme na snídani do první jídelny a dáváme si, světe div se, opět kebab s nudlovou polívkou. Nikdo tu neumí anglicky, naštěstí naproti v nemocnici pracuje Syřan, který umí anglicky, takže se s ním můžu domluvit na uložení báglu v nemocnici a můžeme do deště vyrazit na obhlídku. Moje výbava na tenhle výlet je vskutku jedinečná: děravé boty, okamžitě promokavé kalhoty a lehká mikina. Nejdříve se jdeme podívat k Banidan gate, bohužel výhled odpovídá okolní mlze. Městečko nebo spíše vesnice je vskutku malé, takže zabloudit nejde. A když náhodou nemůžeme něco najít, tak zastavíme auto a hodní lidé nás na místo dovezou. Tímto stylem navštěvujeme mešitu, trh, hřbitov a můžeme jet pryč. Jsem rozhodně pro, protože jsem úplně durch a v botách mi podezřele čvachtá. Kolem jedné odpoledne a po další sérii Rogerových super historek, jsme konečně zpět v Duhoku. Zde už jde všechno ráz na ráz. Loučíme se, sotva mám čas do sebe hodit jeden falafel a už se Shanem sedíme v taxíku do Erbílu. Je možné jet dvěma trasami, vrchem bezpečněji přes Bardabash a nebo spodem, kdy se jede přes předměstí neklidného Mosulu, a to je evidentně ta druhá, více riskantnější varianta. Myslím, že bych klidně jel i přes Mosul, ale Shane o tom nechce ani slyšet, takže jedeme horem.

[shashin type=“photo“ id=“1074,1077,1081″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Po cestě je několik check-inů, kde musím oba ukazovat pas, ale jinak se o nás nikdo moc nezajímá. Kupodivu mnohem větší zájem budí dvojice válečných uprchlíků ze Sýrie, která jede s námi. V Erbílu stavíme u garáží, což by nemělo být do centra zase tak daleko a můžeme tím pádem pěšky. Po pár stech metrech zjišťujeme, že zase tak blízko to není a bereme na další pár set metrů k bazaru taxi. Všichni nás varovali, že hledání ubytka v Erbílu bude extrémně složité, ale není to ani zdaleka tak hrozný. Pravda pár hotelů je plných a jiné jsou docela drahé, ale jinak se dá něco najít. Shaneovi se ovšem do úplné blešárny nechce, takže to chvíli trvá, až bereme hotel hned na začátku bazaru za 40 000 IQD za pokoj. Za ty peníze je to docela komfortní a i koupelna je slušná. Jeden falafel za na oběd není moc výživa, takže jdeme na jídlo a pokud možno někam, kde je i něco vegetariánskýho a kde bude něco jiného, než obligátní kebap. U jedné prádelny chvíli kecáme s dalšíma cestovatelama (klasický Australan, který i v Iráku má flip-flopy a bermudy…wtf!?), já dávám nějaké maso s rýží, Shane salát a jdeme se mrknout dál do nočního Erbílu. Co s načatým večerem v severním Iráku? Jdeme se podívat do Minaret parku, kde by měly být…ano, je to překvápko…minarety. A kromě minaretů je zde i lanovka a plno dalších věcí.  Park je veliký, nikde ani noha a vchod daleko, takže lezeme akčně přes plot. Kupodivu na nás nikdo nepustil psy, takže máme klid na obhlídku. Prostě další park oddechu, zde netradičně s lanovkou. Přes ulici je další park, kde kromě prodejce granátových jablek s cukrem opět není ani noha (patrně je místním zima nebo dneska není ten správný zevlovací den). Za dolar dostanu misku s granátovými zrníčky a cukřenku na posypání. Jako dobrota to je. Uvnitř parku mají něco jako návštěvnické centrum, kde mají asi jediné „pohledy“ v celém Iráku. Když používám uvozovky u pohledů, tak je to opravdu na místě, protože kdybych ty pohledy tiskl doma na tiskárně, tak patrně vypadají líp. Ptáme se na známky, ale bez šance. No co se dá dělat, tak aspoň kupujeme pár pohledů a jdeme dál. Je tu dokonce i poštovní schránka, což nám bystřejším napovídá, že by přece jenom mělo nějak jít poslat pohled. Otázka je, zda schránka není jenom nějaká historická relikvie nyní sloužící na odpadky a za druhé, kde seženeme nějaké pohledy? Trochu mě bolí nohy a už bych to nasměroval k hotelu, když v tom začalo pršet. Zvažujeme, zda si nevzít taxi, ale stejně jak rychle déšť přišel, tak i odešel a my klopítáme směrem citadela. Jdeme kolem pekárny, tak se jdeme mrknout dovnitř a kromě zajímavých fotek jsme odměněni kupou čerstvých chlebíků. A to je tak všechno pro dnešek v Erbílu…

Útrata: 2 x 8000 IQD taxi do Amediya, 15 000 IQD taxi do Erbil, 1000 falafel, 2000 snídaně, 1000 džus, 4000 večeře, 20 000 ubytko, 1500 taxi, 750 čaj plus voda, 1000 granátové jablko s cukrem

26. 10. 2012 – Erbíl

Dneska je pátek a v pátek se v muslimském světě nepracuje a slaví, modlí a vůbec nic se nedělá. To pro výletníky neplatí, páč dneska máme na plánu se podívat po Erbílu a pozjišťovat, co dál, kam zítra a vůbec, jak dál v Iráku. Situace po ránu v momentě, kdy jsme vyšli před hotel, by se dala charakterizovat jako naprosté mrtvo. Všude zavřeno, nikde nic a nikdo nikde. To sice přináší ticho a klid, ovšem také nutnost se pořádně rozhlédnout a snažit se najít vůbec nějaký stánek se snídaní. Instinktivně jdeme na hlavní náměstí před citadelu, kde se naštěstí jeden stánek s falafelem a zachraňuje nás tak před dlouhým hladověním. Zajímavé, že falafel pořád stojí stejně, i když dneska má v podstatě exkluzivitu a mohl by určitě zdražit a stejně by měl plno kšeftů. Je to pořád dokola, prostě pojetí konkurence je na východě trochu jiné. Na rozdíl od včerejška je dneska krásně modro a slunečno, což dělá v ranním světle citadelu naprosto ideálním fotografickým objektem. A když se k tomu přidají ještě místní Kurdové v tradičních hábitech, tak je to skoro dokonalé.  Erbílské citadele vévodí mohutná a fotogenická socha Saladina (http://en.wikipedia.org/wiki/Saladin) a je odtud i docela pěkný výhled na bazar a přilehlé náměstí. Samotná citadela je v současnosti v rekonstrukci a jak to tak vypadá, tak z poměrně živé a zajímavé citadely, což byl stav v minulosti, se stane sice rekonstruovaná, nicméně o to více sterilní muzeum pod širým nebem bez jakéhokoliv života.

[shashin type=“photo“ id=“1083,1072,1080″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Budou tu turistické obchody se suvenýry a o vše se bude svým bedlivým okem starat UNESCO.  Přístupná je v současnosti pouze hlavní ulice, všude jinde je vstup zakázán. Ale není zákaz jako zákaz, zvlášť když ho nikdo nekontroluje, takže se jdeme prostě podívat dál. Aktivní místňáci na nás sice něco pokřikují, ale není lepší reakce než ignorace. I nyní během rekonstrukce, kdy většina polozbořených chatrčí je buď zbořena, nebo provizorně podepřena a opravena, je vidět, že místo kde donedávna žila místní chudina, nebylo v dobrém stavu a něco se s tím udělat muselo. Zda se museli všichni nutně vystěhovat, to si netroufám tvrdit. Mají tu velkou kurdskou vlajku, malou a zavřenou mešitu a potom plánek, jak to zde bude za pár let vypadat. Procházíme skrz a máme hnedle výhled na druhou stranu milionového Erbílu. I zde je pusto a ticho, které občas přehluší motor taxíku nebo skupinky školáků. Musíme si to přiznat na rovinu, nemáme zde v Erbílu zrovna, moc co dělat. Jdeme se mrknout na jednu novější mešitu íránského střihu, která je samozřejmě zavřená, tak jdeme zase nazpět. Na garážích se zkouším doptat, kde asi tak jsou autobusové společnosti, které vypravují busy do Turecka. Já anglicky a oni na oplátku kurdsky. Nerozumíme si. Nějaké busy tu jsou, ale komunikace nám prostě vázne.  Cestou zpátky se jdeme ještě podívat k budově kurdského parlamentu, kam nás táhne zvědavost vidět oficiální budovu parlamentu národa, jehož nárok na jakoukoliv vlastní autonomii je v Turecku, tak tvrdě potlačován. Dle očekávání to není nic honosného a zcela dle očekávání je to mohutně střeženo. Shane se jde optat, zda si to může vyfotit, já na to kašlu, páč to zase tak zajímavé není. Jdeme nazpět k bazaru, kde je situace dost podobná té z rána, akorát s tím rozdílem, že se už konečně otevřelo pár dalších stánků a můžeme tak něco sníst. Dávám připálený špíz s chlebem a ayranem a mám se dobře. Shane jako vegetarián si může tak maximálně koupit buď samotnou rýži, nebo rýži a k tomu jablko. A máme tu polední klid a s ním i přeměnu doposud sympatického pana hoteliéra na značně nesympatického vydřiducha. Důvodem je samozřejmě svátek Eid, který dneska začal. A když svátek, tak o sto procent zdražit. Místo 40 000 dinárů po nás chce dvojnásobek a tváří se, že smlouvat se nebude, ať už chceme, nebo ne. Rozčilujeme se, nadáváme, přesvědčujeme ovšem bez úspěchu. Volíme trucovací a zdržovací taktiku s tím, že víc jak 60 000 nedáme. To má nakonec docela úspěch, protože i místňáci, kteří též velice nelibě reagují na zdražení a platí 60 000. Nás chtěl dareba natáhnout na 80 tisíc, ale nedali jsme se. Odpoledne mám na výběr dvě možnosti, buď půjdu se Shanem kamsi do daleka do místního naftařského hotelu Rotana a nebo se budu válet na pokoji a číst si. Jdeme tedy na výpravu do hotelu, na mapce to vypadá docela schůdně, realita je ovšem horší. I ten menší park má totiž asi dva krát dva kilometry, které když konečně překonáme, tak se ocitáme na okrajové městské výpadovce, kde už je to vážně nuda. Rotana je vážně luxus, až se mi tam moc nechce, ale byť jsme jak drbani oproti místním byznysmenům, tak jako bílé tváře nás tam pouští. Mají zde bankomat (jedem z mála funkčních v Kurdistánu) a recepční mluví skvěle anglicky. Shane se ptá na poštovní známky, které prý skutečně existují a prodávají se někde na bazaru, ale nikdo neví kde. Dostáváme tedy aspoň na papírek napsaný text, že chceme známky. Uff, zpátky jedeme taxíkem, těch pár dolarů za dalších několik km pěšky rozhodně stálo.  Náměstí u bazaru je plné místních, kteří to dneska pojímají vyloženě svátečně, někdo jde na čaj, někdo na šíšu, jinde se rodinky fotí před fontánkou nebo se jenom tak korzuje. Další fotky z citadely při západu slunce, hledání něčeho k snědku a vzhledem k absenci jakéhokoliv nočního života následuje už jenom a pouze BBC na hotelu.

Útrata: 1000 falafel, 3000 oběd, 2500 taxi od hotelu Rotana (napůl), 1500 kousky kuřecího v chlebu, 500 zmrzlina, 30 000 ubytování

27. 10. 2012 Erbil -> Akre -> Dohuk -> Cizre

Dneska ráno musím rozseknout jedno velmi zásadní dilema, a to zda jet dál do Sulaymaniya a potom do Halabji, což byl dle plánu můj původní cíl nebo tuhle variantu hlavně vzhledem k času a svátečnímu času zrušit a vydat se nazpět do Turecka a být tak o něco dýl ve východním Turecku. Rozhodování je to docela těžké, protože času je málo a každá varianta má své pro a proti. Když vidím jaká je situace s ubytováním a jak je vše zavřené (včetně věznice Amna Suraka, kam jsem hodně chtěl), tak se rozhoduji, že pojedu zpět. Jet dál do vnitrozemí Iráku je sice nesmírně lákavé, ale patrně by to stálo hodně peněz, sil a efekt by nebyl takový, jaký bych si představoval. Snad se ještě někdy do Iráku podívám a třeba zde bude bezpečnostní situace lepší a bude možné navštívit celý Irák.

Shane zůstává, páč mu zítra ráno letí letadlo do Jordánska, já balím věci a vyrážíme do jedné z bočních uliček do snídaňového stánku. Podávají se míchaná vajíčka, salát a čaj. Výborná snídaně za 1250 dinárů. Poté už kvapím pěšky ke garážím, kde bych rád našel auto do Akre, páč se mi přece jenom nechce jet přímou a tím pádem nudnou cestou nazpět do Turecka. Mám pocit, že si nijak moc nezajedu a hlavně doufám, že to všechno stihnu během jednoho dne a večer už budu někde na hranicích. Na garážích auto do Akre je, ale zatím

[shashin type=“photo“ id=“1071,1063,1060″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

pouze s jedním pasažérem, což mi ale vůbec nevadí a můžu aspoň v klidu na čaj. Je to paráda takhle sedět s místníma pít silně přeslazený čaj a užívat si nezapomenutelných okamžiků a příjemné atmosféry. Chlapící jsou fajn, takže jim ani nevadí focení a naopak mě vybízejí, abych fotil co nejvíc. Po čaji se přesunuji o stánek vedle, kde se podává místní snídaňová specialita zvaná „gama“, což není nic jiného než směs typu jogurt-smetana-šlehačka (s největší pravděpodobností je to: http://en.wikipedia.org/wiki/Clotted_cream)  s medem. Naprostá bomba! Málem mě to odpálilo ke kurdským nebesům jak je to kaloricky vydatné.  Uff, srdce mi bije jako splašené a není to tím, že to stojí 4 dolary. Prostě kulinářský masakr. Aby toho nebylo málo, tak k jídlu je samozřejmě další přeslazený čaj. Asi vidí, že už se z toho cukru osypávám, tak na stole přistává ještě láhev vody gratis. Nyní už mám opravdu síly pouze na to se přesunout vedle, nastoupit do auta a nechat se odvézt do Akre. Řidič má slavnostní modrý kurdský oděv, vedle sedí blázen, co celou cestu jenom mele:“Alláh, Alláh“. Klasicky musíme absolvovat několik více či méně formálních check-pointů, abych na posledním dokonce musel z auta ven se ukázat veliteli, ten pokýval a byl jsem tak vpuštěn do Akre. Kam mám jet nevím, co zde chci vlastně vidět a dělat také ne, ale o to bude doufám větší legrace. Jako obvykle je vtipný už příjezd, kdy jsem dotázán, kde chci vysadit, což přirozeně vůbec netuším, ale to nevadí, takže furt melu něco o bazaru, až stavíme u garáží a já si chytám druhé taxi, které mě veze do strmého kopce až ke starému bazaru. Už když přijíždíme na úpatí, tak při pohledu na malé baráčky přilepené na kopci, tuším, že to zde bude super. Zde to žije! Plno dětí, aut a všeobecného jásotu. První starost je batoh, kam s ním? S tím mi pomáhá první obchod, kde bágl s díky házím do kouta a vyrážím vyřešit druhou otázku, a to kam jít a co vidět? Odpověď je koneckonců velmi rychlá, protože zde je kupa dětí, které se kolem mě okamžitě shromáždily a evidentně se těšily z mé přítomnosti a hodlaly mě doprovázet, kam jen to šlo. Vypadá to zde jako takový velký dětský den, část dětí si užívá na jednoduchých kolotočích, jinde hrají kluci hazard a všichni mají jedno společné: jsou hodně vyparádění. Bohužel s angličtinou je to horší, tou kromě jednoho klučiny nikdo nevládne, což asi nakonec bylo dobře, aspoň jsem za sebou neměl hrozen průvodců, ale pouze Madžiho, který uměl trochu anglicky a mohl mi tak zde vše ukázat. Prolézáme tak postupně celé staré město včetně mešity a různých zákoutí, až je ze mě myslím chvílemi chudák Madži nešťastný, protože já bych se nejraději podíval úplně všude. Dobře dvě hodinky poletuji a fotím po Akre a klidně bych tu zůstal i dýl, ale přece jenom pokud se dneska chci ještě někam pohnout, tak bych měl pomalu jet dál. Čajíky, kebab, loučení a vyrážím. U garáží panuje pohodový klid, který zrovna moc nenasvědčuje tomu, že by měl jet za chvíli taxík do Dohuku, ale třeba (doufám) se mýlím. Tak mě koneckonců ubezpečuje i chlapík od taxíků, že za pár minut něco pojedu a kupodivu měl pravdu. Ani ne po půlhodince najednou sedáme do auta, jedeme po okolí nabrat další lidi a vyrážíme na Duhok. Jedeme jenom čtyři, což je divné, protože zde se zásadně jezdí v plném počtu. Tento nesoulad řešíme někde v půlce cesty, když najednou stavíme u krajnice a nabíráme někoho dalšího. V Duhoku se nechávám vysadit u Zakho garáží a jelikož zde je stejně mrtvo, jak kdekoliv jinde, tak moc neváhám a ihned sháním další taxi na cestu do Zakho nebo přímo na hranice. To není překvapivě vůbec problém, když mi to taxikář ihned za příslušný obnos (12000 IQD) nabízí. Neusmlouvám nic, taková je zde hold situace.

[shashin type=“photo“ id=“1062,1067,1064″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Vedle parkují omlácené taxíky do Mosulu, sice vím, že tam není vlastně co vidět a je tam maximálně nebezpečno, ale přesto si nemůžu pomoct, zní to prostě lákavě. Nechci to zakřiknout, ale timing mám zatím dobrý a vypadá to, že večer už bych mohl být v Cizre nebo Silopi. Taxikář mě dovezl na hranice, kde mě hnedka předal dalším taxi šejdířům, kteří mě budou mít za úkol převézt rychle a bezpečně přes hranice až do Cizre. Za tuhle službu chtějí 25000 dinárů, uff, není jiné volby. Zbylé dináry měním u veksláka v jakémsi stánku na hranicích. Následují hrozné prostoje, popojíždění pro různé papíry sem a tam, čekání a zase čekání, až se po několika hodinách (skoro 4 hodiny) konečně dostáváme za posledního tureckého úředníka a můžeme jet dál. Jako je to v těchto končinách obvyklé, tak taxikaření je pouze velmi výnosný pašerácký byznys, kdy si řidič na můj pas kupuje chlast a cigára, které pak veze do Turecka. Pak už jde vše ráz na ráz a kolem deváté večer jsme konečně v Cizre u hotelu Basak, který by měl být levný. Pokoj stojí pravda jenom 20 TL, ovšem jinak je to nijak neopravovaná a vybydlená pastouška, jakou jsem už dlouho nezažil. Ale na druhou stranu jsem dostal po příchodu čaj, což nikdy neurazí. Všude mrtvo, jenom v internetových kavárnách to žije, ale to je mně nyní houby platný, když mám příšerný hlad a nemám žádné turecké liry. Takže v prvé řadě je nutné najít bankomat a potom nějakou jídelnu. Ani jeden z úkolů nebyl úplně jednoduchý, bankomat je sice v Turecku na každém rohu, ale zde jak na potvoru ani jeden a stejně tak byla podobná situace s jídelnou.  Peníze a hned za nimi doner a po chvíli další doner s ayranem. Město je pusté, všude mrtvo, sem tam někdo projde, ale jinak je atmosféra poněkud stísněnější. Jdu ještě na internet a spát do kobky usnout. V noci slyším střelbu.

Categories: Divokým Kurdistánem

Tags: , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.