Rubrika: Cesty do světa Page 12 of 42

Mbour

Ostrov Île de Gorée a rybí trh v M’bour – Západní Afrika 2019

22.září Dakar a Île de Gorée

Konečně Afrika! Přistáváme kolem půl jedné místního času (+2 hod.) na novém dakarském letišti, z bankomatu vybíráme a ve směnárně měníme něco málo západoafrických franků (CFA, 1000 CFA = 40 Kč) a jdeme se zvědavě podívat, zda skutečně jede v noci autobus do města, jak mně slibovala dakarská internetová fóra. Upřímně řečeno doufám, že něco pojede, protože se mě po příletu nechce rozhodně podstupovat smlouvací boj s vydřidušskými taxikáři. Bojovat nebude třeba, protože autobus tady skutečně je! Platíme 6000 CFA (240 Kč) a v mžiku sedíme v buse, který na nic nečeká a hnedka se jede. Taxi by stálo cca 28000 CFA, takže jsme docela ušetřili. Navíc konečná letištního busu je necelý kilometr od našeho zamluveného ubytování, tím pádem nemusíme brát taxi a podle GPS si to mašírujeme nočními ulicemi k našemu ubytku Dakar International House. Pokojík máme skromný a pekelně vyhřátý. Trochu bláhově sháním na recepci nějakou deku a poprvé si tak zkouším, jaké to je komunikovat ve frankofonní zemi bez znalosti francouzštiny. Není se co divit, že jsem místo deky dostal ručník, protože celkem nic nerozumím. Další komunikační snahy pro tuhle noc vzdávám, Ivoš si nějak poradí a já mám deku z letadla. Nakonec je stejně takový vedro, že se nemá smysl čímkoliv přikrývat.

Moc jsme se nevyspali, ale stejně „Dobré ráno, Dakare!“ Snídani máme ceně, tak jsme si sedli na lavičku před hostel, koupili vodu a zahájili čekání. Chlapík z hostelu říká, že snídaně bude, tak snad má pravdu. Neuplynula ani hodina a přistála nám na stole docela dobrá omeleta s čerstvou francouzskou bagetou. Taková snídaně by se nám líbila, i když každý den jako v Ugandě by taky vajíčka být nemusela. Ještě si budeme vymýšlet, jako bychom zapomněli, že jsme v Africe. Po snídani balíme, platíme za ubytko (nakonec naše nejlevnější ubytko za celou cestu – 10800 CFA) a jdeme na taxi do města.  Podle informací z hostelu by mělo taxi stát zhruba 2500 CFA, no tak uvidíme, s mojí znalostí francouzštiny bude každý smlouvání sranda a boj zároveň. Kupodivu se daří na první pokus a hnedka jedeme do přístavu v centru města. Dakar samotný bude asi dost nuda a šeď, takže nemá smysl se příliš zdržovat a jdeme rovnou na trajekt mířící ostrov Gorée. Pro místní jsou lístky na loď za pár stovek, ale pro nás je to s pěknou cizineckou přirážku (5200 CFA). U vstupu chvíli mudrujeme s neodbytným průvodcem, ale za 10 tisíc franků, a vlastně ani za míň, průvodce nechceme. Francouzsky sice vládneme asi tak pět slov, ale vždycky je lepší si vše organizovat tak nějak podle sebe, a nebýt závislý na průvodci. Chvíle čekání, okukování místních krasavic a vyrážíme. Půlhodinka plavby a jsme na místě. Ideálně načas, abychom ještě stihli asi nejznámější „atrakci“ ostrova, kterou je Dům otroků. Místo, odkud nebylo návratu a odkud putovali otroci dál do neznáma. Čím temnější minulost, tím více lidí místo přiláká. Zatímco tady v Domě otroků jsou davy, zbytkem ostrova se touláme již víceméně sami. Celkově je ostroj docela bizarní, protože se skládá z několika rozdílných a poměrně svébytných částí. První část, ta výstavnější, je okolo Domu otroků a skládá se hlavně z krásně nabarvených koloniálních domů a úzkých uliček. Stačí ale vystoupat na vrcholek ostrova, kde v opuštěných vojenských bunkrech kempují místní hipící a jsme ihned úplně někde jinde. Rastové prodávají nejen bižu a různé umčo, ale i sazeničky baobabu. Docela by mě zajímalo, kolik jich tak borec může prodat? Jednu sazeničku za měsíc? Navíc sazenička stěží vydrží převoz a doma stejně ihned zahyne. Hlavní atrakcí této části je obří dělo, kam se dá vylézt nebo si udělat aspoň selfie.

Další část ostrova je zase úplně jiná. Najednou se ocitáme uprostřed koloniálních rozvalin bývalé nemocnice a asi nějakého úřadu. Vybydleno a zároveň obydleno. Na hrbolatém placku, kterému vévodí obří baobab se hraje regulérní fotbalový mač s dresy a rozhodčím. Kousek vedle jsou obchody se suvenýry, potom další muzeum a u přístavu pláž, kde se cachtají děcka.

U místních dáváme předobědovou plněnou bagetu za 200 CFA a jdeme na pláž. I když jsem propotil i trenky a určitě se kvalitně spálil (bylo pod mrakem, ale když vykouklo slunce, tak to stálo za to…), tak do vody se mně nechce, zato Ivoš ten neváhá a ihned mizí do vln mezi děcka. Vtipný, že nikdo neplave a všichni se jenom tak „omývají“. Po koupačce jdeme na jídlo do jedné z hospod u mola. Zhruba jsem vytušil, co z nabídky by mohla být ryba a skutečně jsem rybu i dostal. Ivoš si objednal podle obrázku, asi chtěl maso, ale to překvapivě nedostal. Dobrý bylo oboje. Cena kolem 3000 CFA, což bude asi takový standard za jídlo v senegalské hospodě. Když přijíždí loď, kterou by bylo docela dobré jet, jestliže se chceme dneska ještě někam posunout, tak stále ještě vesele hodujeme. Pár vteřin dumáme, zda nejet další lodí, ale co bychom dál v Dakaru dělali?  Hltáme, platíme a stíháme.

Nazpět na pevnině se jdeme podívat na hlavní náměstí, kde ale není vůbec nic a vybrat peníze z bankomatu. Tímto bych považoval návštěvu Dakaru za ukončenou a je čas se vydat zase někam dál. Máme namířeno po pobřežního města M’bour. Takže nejdříve sehnat taxi, najít podle navigace hostel (ano, navigujeme taxikáře), vzít si batohy a najít místo, odkud jezdí sdílené taxi nebo minibusy do M’bour. Ptám se na tohle téma v hostelu, kde ale vůbec nechápou, kam chceme jet a já zase nechápu jejich vysvětlování. Holt to budeme muset najít nějak sami. Prasklá kanalizace u křižovatky, kterou jsme míjeli v noci, tu je stále a s ní také neodbytný smrad. Pohoda, tady se to nehrotí. Intuitivně směřujeme ke stanovišti taxíků u velkého stadionu, odkud ale náš spoj nejede. Trochu zmatky a chaos, naštěstí jeden vnímavější šikula se nabídl, že nás na místo odveze svým vrakem pardon autem. Auto mele z posledního ale jede. Peugoty (jiná značka tu prakticky není) jezdí až do úplného konce svého motorizovaného života, i když u některých aut mám pocit, že jedou dávno za hranou jakékoliv životnosti.

Silnice budou v Senegalu asi na velmi slušné úrovni. Netrvalo to nijak dlouho, jeli jsme po dálnici, kde se dokonce platilo mýtné a jsme na křižovatce před M’bour. Centrum města je daleko, takže si musíme vzít další taxík, který nás, doufejme, doveze k našemu vyhlédnutému hostelu.  Ve městě je nějaká oslava, objíždíme hlavní cestu kudy se dá a hledáme naše ubytko. Řidič moc neví a ani mapy.cz nám tentokrát moc nepomáhají, protože náš hotel je umístěn dost nepřesně. Taxikář by zasloužil za hledání za uši, a ne o tisícovku víc, kterou jsme mu byli nuceni nechat, protože neměl (nebo nechtěl mít) drobné na vrácení. Chvíli jsem se s ním hádal a zkoušel ho nahnat do hotelu, aby si rozměnil, ale nakonec nad tím mávl rukou. Hotel La Kora vypadá pěkně, ale je docela drahý (26 000 COF). Dál se nám zcela určitě vláčet nechce, tak zůstáváme. Tečkou za dnešním dnem je cesta neosvětleným městem ve snaze najít něco k jídlu, přičemž je vhodné nikam nespadnout a nenechat se srazit čímkoliv projíždějícím. Z jednoho dvorku se line zajímavá místní hudba, nesměle nakoukneme, nikdo nás nevyhazuje, tak jdeme na koncert. Dobrý nářez. Hlad je ale přednější. Bohužel je už všude zavřeno, vypadá to buď na ovocnou večeři nebo na hladovku. Nakonec v jedné boční ulici narážíme na hospodu, kde mají pivo a k jídlo pečené maso.  Pivo lepší masa, jenž bylo tuhé, a nakonec snad dobře, že tam byla taková tma, takže jsem neviděl, co jím. Chvíli koukáme na fotbal, dopijeme pivo a jdeme spát.

23. září M’bour

Ubytko máme dneska pěkné, spí se tak krásně, že ani hučící klimatizace pod okny nebo ventilátor v pokoji nevadí. Ivoš šel ráno pozorovat ptáky na pláž a hlásí, že na pláži je bordel a ptáků moc neviděl. Jdu se taky podívat a ani mě to na ranní koupačku neláká. Krom toho, že je zataženo, tak ten borčus…ehm. Pláž přitom není rozhodně liduprázdná, lidi tu okouní, běhají nebo trénují, ale asi ty odpadky nikomu nevadí. Jsou zvyklý. My si beztak za chvíli taky zvykneme.

Na snídani máme taveňák! Koho, proboha, napadlo, dávat na snídani k francouzské bagetě tavený sýr? Zachraňuje to marmeláda a rozpustný kafe. Nějaká omeletka by docela bodla, škoda. Po snídani balíme, batohy necháváme na recepci a jdeme po pláži směrem na rybí trh. Na pláži to žije: rybáři a jejich pestrobarevně pomalované pirogy, mladí fotbalisti trénující v písku a zevlové, kteří jenom tak koukají.  Škoda, že je docela zataženo, jinak by se tak krásně fotilo. Pirogy se fotí dobře, ale jak namířím foťák na lidi, tak se většinou se zlou potážu. Čím blíže jsme městu a trhu, vím více vůní, smradů a také odpadků. Rybí trh je velká podívaná a zážitek pro všechny smysly. Je tu děsný šrumec, plno lidí na moři i na souši. Fotit se moc nedá, tak doslova nasáváme pravou africkou atmosféru. Trh s rybami přechází v klasický trh se vším možným i nemožným. Odchytává si nás týpek v turbanu, který umí překvapivě a začíná nás „provázet“. Jde samozřejmě o kšeft, konkrétně je cílem něco prodat v obchůdcích se „suvenýry“. Samozřejmě, že doprovod pomůže při jednání o ceně, ale zase je třeba počítat s tím, že v ceně platíme ještě tady přirážku tady chlapíkovi. Ale tak to prostě chodí, každý chce svůj malý díl, každý si chce něco vydělat.  Zatím nemáme moc ponětí o místních cenách, takže těžko říct, jak moc jsme byli úspěšní ve smlouvání. Taktika je jasná. První cena se podělí dvěma, čímž se přiblížíme reálné ceně a pokud chceme z obchodu více věcí, tak další drobnosti přidáme do naší půlené ceny s tím, že všechno vezmeme za tady tu cenu, jinak jdeme dál. No samozřejmě, že tento postup málokdy vyjde, takže kupuji předražené magnetky na ledničku a Ivošovo triko s místním motivem mohlo být taky jistě levnější. Konec nakupování znamená konec provázení, takže čas se průvodce zbavit. Drží se nás jako klíště, ale jak vypadneme z trhu, tak už ztrácí zájem a my pokračujeme dál směrem k našemu ubytování. Máme oba docela hlad, tak hledáme místo, kde něco vaří a opět nikde nic. Situace je stejná jako včera večer. Nakonec nás zachraňuje stánek až skoro u našeho ubytování, i když celý proces sehnání majitele stánku, objednávky a konzumace byl prostě „african style“.  Ale popořadě, stánek nás zaujal cedulí, kde bylo plno zajímavých jídel. „Vypadá to, že bychom se mohli konečně najíst“, ale kde je majitel, kde je někdo, kdo nám to ukuchtí? Vypadá to, že něco podniká paní z vedlejšího stánku, tak si sedáme a čekáme, až se někdo ozve.  Hurá, nejsme tu sami. „Takže, co si dáte pánové?“, se patrně ptala paní a my natěšeni nabídkou, objednáváme. To nemáme a tohle taky ne. Co máte? Špagety a omeletu. Ivoš dává špagety a já omeletu, nebo si to aspoň myslíme, při naší chabé francouzštině. Naštěstí coca cole rozumí celý svět, tak dáváme kolu (z vedlejšího stánku) a čekáme, co se bude dít. Neděje se nic, prostě čekáme a koukáme.  Koukáme a čekáme, však my se dočkáme. A taky že ano, na stůl nám přistály špagety s omeletou. Voilá! Jídlo je prostě vždy zábava a překvapení. Je to vlastně docela dobré, zvlášť když jídlo dochutíme kečupem a majolkou.  Po jídle jdeme pro batohy na recepci a nazpět na hlavní ulici chytnou taxi na gare routirére.  Nádraží je vždy daleko a taxíky jsou nejběžnějším způsobem dopravy.  Jakmile nám někdo zastaví, tak se ptám na cenu, i když týpek většinou něco zamumlá a já řeknu bez remcání „jo“ a jedeme. Samozřejmě, že pokud zhruba vytuším, kolik by to mohlo stát, tak je to úplně nej. Naštěstí místní taxikáři nemají školu českých kolegů, takže i když nic nerozumíme, tak nás vyloženě obrat nechtějí a platíme plus mínus stejnou cenu jako místní (nebo si to aspoň myslíme). Na autobusáku si nás hnedka naháněči rozeberou a za pár minut již sedíme v „sept-place“, což je sedmimístný prastarý (za hranicí jakékoliv životnosti) Peugot, kam se vejde právě sedm lidí. Ivoš dostal „like a boss“ přední sedadlo, zato já se potím ve vlastní šťávě na zadní sedačce. Je fajn, že se jede, jakmile je sedm pasažérů a není tu zavedený styl jako v Ugandě, kdy se do auto vmáčklo klidně 2x více lidí, než byla kapacita. Cena byla 2700 COF včetně batohů (za zavazadla se platí zvlášť). Silnice jsou sice plné retardérů, ale jinak krásný asfalt a žádná udusaná polňačka jako ve zmíněné Ugandě. 

V Kaolacku bereme další taxi do garage Nioro, odkud jezdí auta naším směrem. Tento autobusák je totál chaos a bordel, ale naštěstí je auto brzo plné a vyrážíme do Toubacouty, cílové destinace dnešního putování. Cena byla tentokrát trochu vyšší, protože když vysedáme po cestě, tak se platí cena do cílové destinace, což je v tomto případě hranice s Gambií. Bylo by docela lákavé si výlet protáhnout až do Gambie, ale nemáme bohužel tolik času, snad příště. Vystupujeme v Toubacoutě, což je větší vesnice a jdeme najít ubytko. Pro jistotu jsem udělal rezervaci přes Booking, ale bylo to naprosto zbytečné, protože není sezóna a je tu naprosto liduprázdno. Vyloženě levný ubytko v Toubacoutě není, takže jsme museli vzít za vděk ubytkem za 23 000 COF v La Kora. Bydlíme a co teď? Jsme tu patrně jedni mála turistů, proto si nás určitě příležitost brzy sama najde. Jdeme se kouknout za západ slunce k řece Saloum a potom něco sníst v jediné otevřené hospodě Chez Boum. Pan majitel je sympo, jídlo bylo docela rychle. Dali jsme si špagety s kalamárama (nic jiného nebylo) za 3000 COF. Všude tma, ticho a klid. Po jídle se jde na kutě.

Lisabon

Na skok v Lisabonu – Západní Afrika 2019

I cesta je cíl. Cesta do Senegalu a nazpět přes Mauritánii a Maroko je cíl. Dakar je cíl. Cesta nejdelším vlakem na světě je taky cíl.  Zážitky a poznání jsou největším cílem.

Na to první cestovní pivko ve vlaku jsme se oba hodně těšili, protože před cestou je to vždycky neskutečně hektický. Výlet začíná v pátek 20. září podvečerním vlakovým přesunem z Brna do Prahy, kde jsme zabivakovali u Jany, abychom v pět ráno sedli na taxi směr letiště Václava Havla. První spoj do Lisabonu a hnedka zpoždění. Třicet minut v kontextu celého výletu do západní Afriky je zanedbatelná maličkost. Trpělivost a čekání jako nutný předpoklad jakékoliv cesty do Afriky. Tam plyne čas jinak, nebo někdy neplyne doslova vůbec, takže minuty ani hodiny prostě nerozhodují.

Nakonec přistáváme na lisabonské letiště kolem půl jedenácté a máme tak více než 9 hodin na průzkum města. V Lisabonu jsem byl před necelými třemi lety, takže se docela těším na připomenutí tehdejší lednové návštěvy. Batohy si necháváme za 4€ na letišti a vyrážíme metrem do centra města. Máme celodenní jízdenku, kterou možná ani celou využijeme, ale na přesuny se bude hodit. Obzvlášť v případě, že bude pršet, což dost reálně dneska hrozí.

Vyhlídka Santa Justa byla při mé poslední návštěvě zavřená, takže naše první kroky směřují sem. Dole u výtahu nás vítá fronta, kterou prostě nikdo nechce čekat. Jdeme dál směr kostel bez střechy, vyhlídku dáme třeba později. Zde je pro změnu taky fronta, a navíc ještě vstupné. Všude je nějak hodně lidí. Shodou okolností jsme akorát na úrovni vyhlídky, kam se dá podél kostela pohodlně zajít.  Jdeme za davem, který nás vede na předposlední patro, které je zdarma a odkud je taky moc pěkný, i když dneska poněkud zamračený, výhled. Je kolem poledne, dalším cílem bude jednoznačně něco k jídlu. Střed města není úplně ideální pro hledání levného jídla, ale naštěstí si Lisabon i přes příval turistů pořád uchovává neturistické kouzlo. Stačilo zapadnout do jedné z bočních uliček, kde si můžeme vybrat z mnoha jídel v ceně do deseti € včetně polívky a zákusku. Poobědový program nás vede do úzkých uliček čtvrti Alfama, kterou projíždí ikonické lisabonské žluté šaliny. Na první pokus nám tramvaj nezastavuje, protože je plná, bereme proto normální bus a necháme se vyvézt až úplně nahoru k hradu. Velký respekt řidiči za to, jak se prosmýkne jednosměrkama a uzounkýma uličkama. Na hradě je to už to pravý turistický rodeo, tudíž se moc nezdržujeme a sestupujeme cikcak dolů dál od hradu. Ideálně tak, abychom se dostali k vracející se šalině a mohli se svést alespoň dolů. Naše taktika slaví úspěch, protože vracející se šalina je poloprázdná.

Zpět v centru odkud se přemisťujeme k terminálu Cais do Sodré, odkud jede trajekt na druhou stranu řeky Tejo. Po cestě jsem opět hodil záda a připomenul si podobný držkopád z Bergama. Měl bych si konečně koupit boty s pořádnou podrážkou. U terminálu jsme objevili obří tržnici-bistro, kde je teda milion lidí a taky tuny delikates. Tady se dobře hodovalo, takže příště. Máme plné žaludky a taky jsme na začátku výletu, takže šetříme a místo toho si raději kupujeme lístek na trajekt na druhý lisabonský břeh. Začíná hustě pršet, dneska to asi nebude z hlediska nejvydařenější výlet. Upršenou náladu trochu vylepšují krásné holky, které s námi jedou na trajektu. Bohužel se nám hnedka po přistání ztratily a my zůstáváme v dešti dumajíc, co tady budeme za takového nepříjemného počasí dělat. Nemá smysl kamkoliv chodit, proto se přesunujeme do nejbližší hospody „na jedno“. Sedíme v dešti pod slunečníkem, kape na nás dírama v plachtě voda, ale to se tady neřeší.  Dáváme pivko a pečený sardinky na zakousnutí. Pijeme, jíme a koukáme. Čekáme.  Schopnost dlouho někde čekat a neztratit trpělivost se nám bude ještě hodit. Čas plyne a pořád prší. Nic jsme neviděli, utratili pár euro a jedeme nazpět. Máme ještě trochu času, navrhuji proto návštěvu Belému, kam se dá dojet tramvají přímo od terminálu. Bohužel tramvaj hodně dlouho nejede a déšť neustává. Než to v tomhle počasí hrotit a potom nestíhat letadlo, tak bude lepší, když už v klidu pojedeme na letiště.

Návštěva Lisabonu by nebyla kompletní bez kávičky a dortu pastel de nata. Teprve po této kofeinovo-cukrové bombě se můžeme konečně vydat na letiště. Na letišti už klasická odletová rutina a čekaní s posledním rychlým internetem.

Lisabon mě baví, protože i přes přibývající davy turistů, má stále svůj šmrnc. Ideální místo na stopover kamkoliv dál do Afriky.

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – Biškek, Alma-ata a přes Minsk domů

7. záři (Son kol – Biškek – Alma-ata)

Ráno je opět frišné, ale zvykáme si. Ivoš ještě spí, když přijíždí pan taxikář, ovšem není zase moc kam spěchat. Dáme si v klidu vajíčka na snídani, černý čaj a marmeládu, sbalíme věci, pokocháme se pohledem na ranní opar na jezerem…a teprve potom vyrážíme. Taxikář přivezl do kempu nějaké zásoby, dostal taky snídani a nabral ještě vnučku paní majitelky. Mladá slečna si oblíbila Ivoše, takže máme o hihňání v autě postaráno. Cestou necestou po serpentinách pomalu klesáme do údolí. Podle mapy to nevypadá to, ale nakonec jedeme skoro dvě hodiny. Cesta nabere raketové tempo teprve až najedeme na novou hlavní silnici na Kočkor, jinak je to klasická polňačka. V rychlosti stavíme v cestovce, kde si bereme uložené věci a pokračujeme na maršrutku do Biškeku. Máme tentokrát docela štěstí, protože maršrutka je prakticky plná a na nás zůstala prémiová sedadla vepředu vedle řidiče. Silnice je opět naprosto top, takže cesta docela rychle ubíhá. Klasicky nejpomalejší je až samotný průjezd městem na autobusák.
Máme v Biškeku čas, ale na nějaké velké procházky to už nebude. Jdeme najít něco k jídlu a potom asi pojedeme dál do kazašské Almaty. Najít nějakou slušnou žrádelnu není tak úplně jednoduché, chvíli bloumáme okolo silnice, až zapadneme klasicky na plov a taštičku s masem. Ta se moc jíst nedá, protože to maso je fakt tuhý a zároveň tlustý. Gastro v Biškeku zachraňuje velká zmrzlina cestou zpět na autobusák. Máme opět štěstí, protože maršrutka do Almaty je plná a blíží se čas odjezdu. Vtipné, že jsme asi už potřetí potkali partu Maďarů, s kterýma jsme přiletěli do Astany. S touhle partičkou se váže ještě jedna veselá historka, kdy si naše partička tak hlasitě vykládala v maršrutce, že z toho všechny naprosto rozbolela hlava (maďarština se prostě delší dobu poslouchat nedá) a nejvíc našeho řidiče, který hlavnímu kecálkovi jasně naznačil, že už ho z toho vážně bolí hlava, tak ať urychleně zmlkne. Nutno dodat, že řidič vyplnil přání náš všech (moje určitě). Na hranice je to z Biškeku opravdu kousek, pěšky přeběhneme přes most na druhou stranu, kde vyplníme imigrační kartu, dostaneme razítko a pokračujeme dál vstříc kazašským stepím. Placka všude kolem nás a silnice jako přímka. Delší výlet přes Kazachstán musí být vážně zábava.
Na mapě to tak nevypadalo, ale je to nakonec cesta až do večera, protože v Almaty jsme až kolem šesté. Asi tu jsou velký pokuty, protože náš řidič velmi úzkostlivě dodržoval všechny rychlostní limity. Stavíme na západním nádraží, takže to máme na letiště opravdu hodně daleko. Je tu hodně živo a pěkný holky. Chvíli se poflakujeme až nakonec zapadneme do bistra na večeři. Zde už převládá turecká kuchyně, takže je hnedka větší výběr a oba se aspoň dobře najíme. Opět využívám skvělou apku 2GIS, podle které hnedka zjistím, že nám odtud jede bus až na letiště. Drobnou nevýhodou je snad 1,5hodinová jízda, ale s tím se nedá nic dělat. Ještě, že cestou máme obveselení v podobě přísné panímámy, která kontroluje průkazky a prodává lístky. V jednu chvíli s jedním pasažérem chytla, následovala ostrá hádka, která trvala až do výstupu nebohé důchodkyně. Chvilku byl klid, ale potom se jeden mladík ozval, a to neměl dělat. Panímáma byla ještě v ráži a následovala další smršť. My se bavíme, i když vůbec nevíme, o čem se hádají. Nakonec panímám mizí v kabině řidiče a tím, jak se blížíme letišti, tak lidí postupně ubývá. Konečně jsme na místě. Cestování různými dopravními prostředky bylo dneska až dost. Kupujeme něco na jídlo a pití a jdeme na hotel, který je hnedka vedle letiště. Cena mírná, poloha naprosto boží. Žádný velký luxus asi nikdo nečeká, společné sprchy a proleželé matrace v ceně. Čeká nás rychlý spánek do tří a ranní odlet do Minsku v pět.

8. září (Minsk – Vídeň)

Moc jsme toho nenaspali, dneska to bude náročné. Ještě štěstí, že to máme na letiště opravdu asi jen 200 metrů. Na letišti je docela živo a fronta docela dlouhá. Omylem seřadíme k přepážce, kde nikdo není a záhy zjišťujeme důvod, byznys class. Nu což, tváříme se neutrálně a jdeme kupředu, přece nás nevyhodí. Samozřejmě, že ne. Letenky máme a jdeme nakupovat do duty free obchodů. Ivoš zjistil, že má opravdu hodně kazašských tenge, tak teďka řeší, co s tím. Já takové problémy nemám, tak kupuji nějakou čokoládu, v oddělení parfémů se navoním a tím tak končím. Ivoš kupuje trička a parfém, ještě dáváme čaj a už je pomalu čas jít do letadla běloruských aerolinií. Oba se docela těšíme na Minsk. Myslím, že to bude příjemné zakončení výletu po bývalých sovětských republikách.
V Minsku máme asi 6 hodin, což bude sotva na výlet do města, ale když už tam budeme, tak to za tu legraci stojí. Zatímco většina lidí z letadla jde doleva do transitu, tak my dva ještě spolu s jednou dvojkou jdeme doprava na imigrační. Podle pokynů na webu máme pojištění speciálně pro Bělorusko, tudíž by vydání víz nemělo nic bránit. Nemělo, přesně to jsem si říkal, když jsem předstoupil před totálně vypruzenou paní, která na mě koukala stylem „Co tady chceš? Mazej pryč“. Ale já se jenom tak nedám, mávám pojištěním a dožaduji se vstupu. Paní volá kolegyně, které se ptám, zda umí anglicky. Paní kýve, že jo, ovšem výsledek není o nic lepší. Ivoš je už odbaven, zatímco já stále stepuji u nepříjemné úřednice. Uff, nakonec razítko dostávám a jsem milostivě vpuštěn. Říkám si, že takhle se mohli cítit cizinci, když přijížděli do Československa za komunismu. Opět máme štěstí, protože stíháme vybrat peníze, a hlavně ranní autobus do města. Čeká nás vyhlídková cesta do 30 km vzdáleného centra.
Baráčky, lesy, probouzející se město. Je tu překvapivě pěkně. Z busu vystupujeme na první zastávce metra a dál pokračujeme právě metrem. Snažíme se odhadnout, kde by asi mohlo být centrum. Prospekt nezávislosti je opravdu obří bulvár. Nakonec se projdeme parkem, koukneme na budovu bývalé KGB a dáme si v jedné z mála otevřených restaurací snídani. Je tu příjemně levno, jídlo podobné tomu na Ukrajině. Snad jen s kafem by se mohli hodně zlepšit. Chvilku relax a musíme zase do metra a na zastávku autobusu, protože čas je neúprosný. Autobus navíc jede pouze 2x za hodinu. A pak jenom Vídeň, rozloučení a zase někdy na cestách…

Další výlet za hranice všedních je za mnou a opět skvělý. Střední Asie má co nabídnout, a přitom sem nejezdí zatím skoro žádní turisté. Na cestování skoro ideální země, pohodová infrastruktura, krásná příroda, levno a velká pohoda. Kazachstán jsme vzali docela z rychlíku a na Kyrgyzstán taky nebylo moc času, navíc za humny je Tádžikistán. Doufám, že se brzo vrátím…

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – jezero Sonkol

4. září (Cholpon-ata – Kočkor)

Dneska se posuneme zase dál, protože nás čeká závěrečná fáze kyrgyzského výletu u jezera Son-kol. Bylo by lákavé zůstat ještě na nomádské hry, ale bohužel není dost času. Jdeme na snídani a potom do prodejny suvenýrů, kde zjišťuji, že včera jsem nakoupil krapet draho. Co už, můžu si říkat, že mám třeba lepší kvalitu. Ivoš se chce podívat přímo k jezeru Issyk-kul, já po tom zase tak netoužím, ale jdeme. Předpověď na dneska byla tak možná na 16 stupňů, ale přesto se na pláži lidi koupou. Na sluníčku je docela teplo, jak ale vlezem do stínu, tak je hnedka zima. Ivoš se koupe, ale mně se moc nechce. Podle průvodce je Cholpon-ata taková kyrgyzská riviéra nejen pro místní, ale hlavně pro Rusy. V našem případě jsou na pláži hlavně obtloustlí důchodci a paní s obříma květákama (rozuměj stylová trvalá, která u nás na východě frčí už od osmašedesátýho), mladé Rusky se zcela nepřekvapivě koupou někde jinde. Nebo jim vadí, že místo plavčíka zde hlídkuje uniformovaný policista. Plovací vestu nemá, ale píšťalku ano. Takže když plaveš moc daleko, začne zuřivě pískat, a když se nehodláš vrátit, tak za tebou pošle člun kolegů. Koho měl dálkový plavec na prázdném jezeře ohrozit, to opravdu netuším. Polehávání na pláži je fajn, ale třeba se posunout dál. Proplétáme se parkem kolem budovy ROH na vokzal, kde by mohla být maršrutka do Balykchy. Z vokzalu nás posílají přes hlavní ulici, protože odtud prý něco jede. Čeká tady taxík, ale my chceme levnější maršrutkou. Tak zase jdeme zpět, abychom se za pár minut zase vrátili a sedli do sdíleného taxíku. Maršrutky asi nejsou. Jedeme hodinu, možná ani to ne a už jsme v Balykchy. Hlavní silnice jako z partesu, ale jen co se zabočí vedle, tak polňačka plná prachu. Vokzal také žádná sláva, taže jsme rádi, že další sdílený taxík se brzo naplnil a můžeme vyrazit do Kočkoru. Vzhledem k vzdálenosti je v této části země doprava docela drahá. Asi daň za kvalitní silnice. Docela překvapivě se změnila krajina, zatímco ještě kolem Cholpon-ata bylo docela zeleno, tak zde převládá vyprahlá polopoušť. V Kočkoru máme v plánu se ubytovat, vyměnit peníze, něco dobrého sníst a domluvit výlet k jezeru.
Z nějakým neznámých důvodů je limit pro výběr peněz z bankomatu velice malý, takže se může lehce stát, že klidně deset minut počkáš, než jedna osoba vybere třeba deset výběrů. V Cholpon-atě mně už došla trpělivost, protože borci vypadali, že vybírají asi milion, tady v Kočkoru jsem doufal, že paní nejsou tolik ve vatě a jednou musí s výběrem přestat. Ivoš si mezitím koupil jídlo a já furt čekám. Vybral jsem pár tisíc somů a pokračujeme najít ubytko. Nemáme to úplně blízko, ale na to už jsme zvyklý. Míjíme výstavní sochu Lenina, dvakrát odbočíme a jsme v pěkném GH. Asi nejmodernějším dům, v jakém jsme zatím bydleli, evidentně dobře zvládnutý turistický byznys se vyplatí. Necháváme na pokoji věci a jdeme se najíst do jídelny na hlavní ulici. Osmdesátkový interiér včetně soukromých kójí (doslova jako malé kupé ve vlaku) pro nerušené gastro hody. Ceny mírné, jídlo výborné. Opět paříme černý čaj, ale ne moc dlouho, protože chceme zavčas najít cestovní kancelář, kde se chceme domluvit na odvozu od jezera Son-kol. První po ruce je Jailoo turism, kde nám chlapík vysvětluje, kudy se dá z Kyzartu jít k jezeru a kde se dá přespat. Cena za taxi od jezera má do lidovky hodně daleko (45 USD), ale bohužel v pátek ráno už nebude moc času na velké rozmýšlení a nějaké komplikované domlouvání. Jdeme se kouknout ještě dál do města, kde jsou další kanceláře, ale jelikož jedna byla zavřená a v druhé nikdo nebyl, tak bylo o výběru rozhodnuto. A když už jsme ve městě, tak ještě chvilku dupeme kolem silnice až k hřbitovu, který jsme míjeli při příjezdu.
Romantika na hřbitově, některé náhrobky jsou rozhodně hodně zajímavé. Celkově pestrá směsice jednoduše nazdobených hrobů a monumentálních krypt. Zvláště v odpoledním slunci s horami na pozadí velmi fotogenické. Nazpět frčíme taxíkem, protože lenost a taky nechceme, aby nám v cestovce zavřeli před nosem. Pak už jenom nákup proviantu (chleba a ovoce) na zítřek a sehnat nějakou večeři. Jako i v jiných případech, tak i tady jak se přiblíží večer, tak najednou není kam jít na jídlo, protože je všude zavřeno. Chvilku sedíme v naší jídelně z odpoledne, ale tady nás již bohorovně ignorují, tak to musíme zkusit jinde. V bufetu kousek od cestovky mají naštěstí ještě otevřeno, beru tři kusy oroma a černý čaj. A pak už jenom jít spát a těšit se na zítřek.

5. září (Kočkor – Kyzart – Son kol)

Snídaně se podává ve vedlejším domě, kde se asi také běžně ubytovává, ale dneska je tu úplně prázdno. Máme palačinky a samozřejmě místní dokonalé marmelády. Je to tady krásný, připadám si jako u babičky na slavnostní snídani. Po ránu žádné velké vedro není, ale slunce vzduch rychle ohřívá. Je stejně zajímavé, že i když je pár stupňů nad nulou, tak není taková zima, jako když u nás je podobná teplota. Loučíme se a jdeme sehnat odvoz do Kyzartu. Na autobusáku bohužel děláme trochu chybu, když sebou necháme vláčet místním „bossem“, který nám domluvil cenu a sám si pro sebe vzal ještě všimné. Smlouvat, smlouvat, a ještě jednou smlouvat, zvláště pokud jde o taxikáře! (Ivoši, pamatuj na to! 😊) Veze nás dědula, který se pořád ptá, kam jedeme a zda jedem do Kyzart pass nebo ne. My opakujeme, že až do Kyzart city a tak pořád dokola. Fakt je, že Kyzart pass je docela vysoko a tím pádem výšlap k jezeru potom asi nebude tak brutál. Ale my se nebojíme a plán máme jasný. Zvláštní cesta, na obou stranách pustina bez jediného stromu, před námi se klikatí prašná cesta a my jedeme dál a dál. Když máme smůlu, tak chytnem Kamaz s uhlím a to se potom dusíme v prachu.
Podle mapy je Kyzart trochu jinde, než kam jedeme, ale důležité je, že jedeme správně. Ve skutečnosti podle mapy Kyzartem projíždíme a končíme až ve vesničce za ním. U Guesthouse (ano, i v poslední dědině se ubytování jmenuje guesthouse) potkáváme partu turistů a světě div se, protože se opět zdravíme “Ahoooj”.Parta z Česka bere koně a má v plánu stejnou trasu jako my pěšky. Já na koně po zkušenosti z Kolumbie jen tak nevlezu. Dědula z GH nám kreslí do prachu cesty trasu našeho výletu. Máme jít kolem mešity, nemocnice a potom pořád rovně. Mám dojem, že na tomhle výletě se ztratit nemůžeme, prostě pořád za nosem přes kopec. No, a přesto jsme se hnedka za mešitou ztratili. Bere nás hodný pán v prastarém UAZu, kterým se rychlostí chůze šineme naším směrem. Pán veze náklad cihel a je v pohodě, vůbec mu nevadí, že sotva jede. Docela nám pomohl, protože jsme se vymotali z uliček a nyní už víme, že máme zabočit ke hřbitovu a potom už uvidíme cestičku do kopců. Už máme nasazené bágly, když nás ještě odchytává pohádkový kyrgyzský dědeček, který nás zve k sobě domů na čaj a džem. A taky nám chce vnutit jurtu svého synka, které je někde u jezera. K tomu nám čmárá cosi na papírek a kreslí tři kopečky jako tři jurty. Kýváme a jdeme si po svých. Budeme rádi, když to nějak přejdeme a najdeme jakékoliv ubytování. Loučíme se, utahujeme si batohy a vyrážíme. Od hřbitova jdeme po cestičce, která nás (pevně doufáme) povede až do cíle. Vypadá to vlastně děsně jednoduše, přejdeme tento menší hrbek a za chvilku nemáme co dělat. Až na to, že jsme nyní v 2200 metrů nad mořem a pravděpodobně se dostaneme o tisíc metrů výš, možná ještě víc.
Dupeme pomalu ale jistě. Každý svoje tempo ve svých vlastních myšlenkách. Míjíme našeho dědu, který nakládá seno. Něco na nás gestikuluje, asi není spokojen s výběrem naší trasy, která nevede k jeho jurtám. U potůčku dáváme první pauzu, hlavní kopec jako by se vůbec nepřibližoval. Parta Čechů na koních nás dohnala, nejedou na koních nijak výrazně rychleji, ale mají tu výhodu, že koník se tak rychle neunaví. Následující hodiny asi nebudu podrobněji popisovat. Prostě jsme šli, každý svým tempem, krok za krokem. Občas pauza, svačina, vydechnout a zase dál. Pro mě je nejhorší, když zastavím a tělo se uklidní, tak potom když opět pokračuju, tak se může srdce rozskočit. Chvilku potom trvá, než se tělo uklidní a najedu na strojové tempo.
Naši kolegové na koních už jsou asi v cíli, když jsme konečně na kopci. Ta odměna! Ten pocit! Před námi blankytně modrá hladina jezera Son kol, za námi v dáli Kyzart a vedle nás údaj 3360 m.n.m. Selfíčka a vítězné pocity. Nyní už nás čeká jenom sestup k jezeru, ubytování a koupačka. Na vršku dost fouká, tak jdeme trochu dolů, kde si dáváme oběd ze zásob po zásluze odpočíváme. Sestup k jezeru už je velká pohoda. Kličkujeme mezi mokřady a stády koníků. Fotíme a těšíme se k jezeru, kde už na nás vykukují naše jurty. (Nakonec jsme ušli 17 km a vystoupali cca 1200 výškových metrů: https://www.sports-tracker.com/workout/janpernica/5b91ec8b8bfe5d12bdbe0c7b). Idylu trochu hyzdí lodní kontejner vedle jurt, ale co se dá dělat, idylka nedotčené krajiny bez závanu civilizace je v dnešní době už dost daleko. Jurta bude podle stavu plsti rozhodně staršího data, ale to nám nevadí. Důležité je, že tady je plno dek, protože ty budeme určitě během mrazivé noci potřebovat. Házíme bágly dovnitř a jdeme se koupat. Teď nebo nikdy! Jak může být voda studená netušíme, ale to je snad lepší. Zahřívá nás euforie z výstupu a taky odpolední slunce. Holky kousek od nás musí mít asi velké divadlo. Do vody to ještě jde, ovšem jak si tělo uvědomí tu strašnou zimu a chce se dostat po kluzkých kamenech ven, tak to je teprve ta pravá legrace. Osvěžilo! Navíc, kdo může říct, že se letos v létě koupal ve třech tisících? A ještě běhá po planině bosky a potom má co dělat, aby vybral všechny bodlinky z chodidel? Jdeme se zahřát do jurty a potom na prochajdu než zapadne slunce. Místo je to opravdu magické, tedy až na tu zimu, která nastává okamžitě poté co zapadne slunce. To už je na všechny vrstvy, které mám v batohu a ani tak to není úplně komfort. Ale to půjde, zvyknem si, nejsme žádný bábovky.
Večeři máme až na půl osmou, když už je skoro tma. Paní nás volá do vedlejší jurty, kde na náš čeká zeleninová směska s masem, trochu tužší chleba a samozřejmě nezbytný černý čaj a marmelády. Po chvilce přichází i naší čeští spolucestující, kteří sice nemají večeři, ale přišli aspoň na čaj. A hlavně mají slivovici. V této nadmořské výšce i dva loky dělají svoje. Chvíli kecáme a jdeme brzo spát.

6. září (Son-kol)

V noci rozhodně největší teplo nebylo. Nákrčník jako čepice se docela hodil, ovšem vlněné deky fakt hodně hřály, takže se spalo krásně. Tedy až na noční výlet na záchod, protože to neznamená jenom vstát, ale komplet se obléct, přežít pár stupňů nad nulou, nezabloudit, nezmrznout, vrátit se na nazpět a usnout. Ještě, než jsme usnuli, tak třetí postel obsadil průvodce našich kolegů z Česka. Ivoš si stěžoval, že do něj v noci kopal, a prý že „plastik bum bum“. To není žádný dvojsmysl – překvapivě – ale igelit, kterým je omotaná jurta na jednom místě a ten vlivem větru celou noc bušil do stěny jurty.
Ráno ovšem stojí za to a je z těch, na které se nezapomíná. Jezero, slunce, ticho a klid. Totální zen, myšlenky někde daleko a díky někomu neznámému, že máme možnost takových zážitků. Jdeme na snídani, protože je potřeba se pořádně prolít čajem a načerpat marmeládovou sílu na dnešní pochod. Dneska to bude takzvaně „na klid“. Čeká nás zhruba dvacetikilometrová prochajda kolem břehu jezera do hlavního kempu s jurtama, kde přespíme a zítra odjedeme nazpět do Kočkoru.
Po snídani ještě chvíli zevlíme, pomalu balíme věci a vyrážíme na cestu. Naši spolucestovatelé teprve balí stany, mají dneska na plánu kratší trasu, ale i tak s plnou polní si docela máknou. Sem tam pauza, focení, kochačka. V podstatě kopírujeme břeh jezera a jdeme a jdeme. Chvílema docela fouká, takže to není zas tak úplně příjemné. A hlavně cílové jurty jsou pořád tak malé a nijak se nepřibližují. Co se ale přibližuje, jsou tmavá oblaka s deštěm, které jdou odněkud z místa našeho dnešního noclehu. Říkáme si, že nás to obejde, ale obejít nás to nemusí a tady na planině se rozhodně nemáme kam schovat. Sem tam potkáme nějaké jurty, to ano, ale stejně zmoknout nechceme. Máme asi hodinu, možná hodinu a půl do cíle, když stavíme u jednoho z tábořišť, že si dáme čaj. Paní nás uvádí do jídelní jurty, kde je po obvodu dlouhý stůl připravený pro hosty, kteří by snad měli každou chvíli přijít. Ale ti nepřicházejí, protože je po sezóně, a tak za dva nebo tři týdny to tady jurtaři zabalí a zaženou stáda do údolí do tepla.
Dáváme čaj, nějaké sušenky a chipsy, které ale nechutnají jako chipsy a vyrážíme dál. Mračna se přibližují a my dusáme do cíle, co nám síly stačí. Doposud jsme měli na počasí štěstí, a to nám v podstatě vydrželo, až do konce, protože když už to vypadalo, že doopravdy zmokneme, tak se objevilo auto, která nás vzalo až do našeho cílového kempu. Shodou okolností, které úplně neumím vysvětlit, nás vzal týpek přesně z naší jurty. Náhoda? Nemyslím si. Jsme rádi, že máme dnešní pochod za sebou a před sebou už jenom kochačku, teplo jurty a jídlo. Sedíme v jídelním stanu, pijeme čaj a čekáme až přestane pršet. Je to tady již komerčnější, ale pořád tak nějak v normě. Déšť nemá dlouhého trvání, takže se můžeme jít zase kochat. A že to nyní stojí za to. Mraky, světlo, slunce, tmavé mraky, jezero před námi. Neskutečná hra odstínů a světel před západem slunce začíná. Snažím se vše vyfotit, i když vím, že to nejde. Jediný spolehlivý foťák je moje mysl. Užívám si každou vteřinu a znovu si říkám, jaké mám štěstí, že mám tolik možností a můžu tady být a tohle všechno vidět. Tady u jezera není vůbec žádný signál, nicméně nedaleko je malý hrbek, nebo spíše opuštěný základy nějakého domu, kde malý signál evidentně je. Začínají se sem totiž trousit lidi, zvedají mobily a snaží se chytit signál pro kontakt s vnějším světem. Já to ani nezkouším, vlastně jsem rád, že tyhle tři dny jsem naprosto offline. Rychle se stmívá, a ještě rychleji se ochlazuje, no a my jdeme na večeři. Domlouvám se, kdy bude zítra snídaně, protože taxi pro nás přijede už na 7:30 a jak bývá v těchto krajích dobrým zvykem, tak jdeme brzo spát. Poslední dobrou noc v Kyrgyzstánu.

Kazachstán a Kyrgystán 2018 – World Nomad Games

3. září (World Nomad Games – Cholpon-ata)

Dneska se nikam daleko necestuje, protože vyrážíme na nomádské hry. Snídaně z vlastních zdrojů, pohledy s sebou a vyrážíme. Nejdříve jedeme na poštu, máme to ostatně kousek. Je otevřeno a zavřeno zároveň, takže máme smůlu. Prostě přijde zítra. Přes obchod se suvenýry a výměnu peněz se obloukem vracíme na vokzal, kde čekáme, že bude přistavena pohodlná maršrutka, kam si pohodlně sednem a pojedeme do Kyrchyn valley za nomády. Cože, maršrutka nikde? Máme jako jet taxíkem? Nebo počkáme? Sami tu rozhodně nejsme, ale asi jsem čekal větší davy, tak docela v pořádku. Nakonec ani dlouho nečekáme, po chvíli maršrutka přijíždí, následuje ostrá strkanice a vyrážíme. Já dokonce sedím, takže pohodě. Ivoš vráží hlavou do stropu, ale taky jede. Člověk by neřekl, kolik síly bude v bábuškách, když dojde na tlačenici. Jedem snad dvě hodiny, jednak to úplně blízko není a potom jsme pořád v koloně, a to máme vážně dobrého řidiče, který předjíždí, kdy může.
Závěrečná část je po polní cestě do údolí. Oba vyhlížíme cíl a když jsme konečně na místě, tak nám z velkolepých rozměrů údolí, množství lidí, aut a jurt trochu padá brada. Tohle je vážně velký. Davy aut a lidí směřují do údolí v takovém zvláštním chaosu, i když se zdá, že všechno vlastně funguje. Jdeme za davem. Vstupné se nevybírá, jedinou oficialitou je rychlá rentgenová prohlídka a kontrola fotoaparátu. Fajn, že tady jsou v pohodě a nikdo neplaší s terorismem. A jsme v areálu a tady už je to velký. Desítky jurt, nomádů (nebo se aspoň tváří jako nomádi) v tradičním oblečení, tanečky, jídlo, zpěv. Jednoduše jsme na začátku vůbec nevěděli, kam dřív skočit. Všechno dneska evidentně směřuje k slavnostnímu zahájení tady v údolí. Proč bylo včera jedno zahájení ve městě a dneska je druhé tady, to těžko říct. Tam to bylo asi ofiko a tady už se jede víc etno. Ale ofiko je to zde i tak hodně, vrtulníkem přilétá prezident Kyrgystánu a je tu množství limuzín, které se prodírají davy a všudypřítomným prachem. Není úplně jasné, co se kde děje, a co se kde bude dít. Program akcí nikde napsaný není. Třeba v jurtách na začátku jsou připraveny hostiny, stoly se doslova prohýbají jídlem, ale my vůbec netušíme proč. Teda kromě toho, že ta hostina není pro nás. Až na konci dne jsem se někde dočetl, že to byla soutěž (asi). Na oběd dáváme plov z obřího uzbeckého hrnce a jinak se touláme a fotíme. Byl to právě plov, který až příliš výrazně pozdravil můj žaludek a donutil mě zažít něco, co jsem úplně neplánoval. A to bleskový sprint po obrovské pláni k záchodům. Nějak naivně jsem čekal všude toi-toiky a vcelku očekávatelně jsem nic podobného nenašel. Takže běžím k nejbližšímu WC kontejneru (jak to jinak nazvat?) doufajíc, že fronta bude krátká a moje trávící ústrojí ještě chvíli trpělivé. V podstatě obě se naštěstí vyplnilo, ovšem stálo to za to. Přiběhnu, paní zaplatil pár somů a během chvilky jsem uvnitř, jsou jsou dvě umyvadla, tak čtyři až pět mušlí a stejný počet „open space kabinek“. Fíha, zapomeň Honzo na naše západoevropské soukromčo zavřených dveří, jde ti o čisté trenky. Trochu doufám, že na mě aspoň vyjde kóje nejdál od dveří, protože přece jenom zadřepnout přímo u vchodu není zcela nutný. Uff, vyšla, aspoň že tak. Další detaily celé akce asi netřeba, snad jen, že jsem si to celé zopakoval ještě o pár hodin později s tím rozdílem, že k WC kontejneru to bylo tak dvakrát dál a moje zažívání trpělo o dost víc. Ale co, tohle prostě patří k cestování.

Zahájení bylo velkolepé, Ivoš to komentoval, že to je jak vinobraní ve Znojmě a měl v podstatě pravdu. Byť tady se o dost více (a hlavně rychleji) jezdilo na koních a zpívalo v jakémsi nesrozumitelném kyrgyzském barytonu. Zpěvy, tance, pověsti, ukázky jízdy, chrabré výkony, akrobacie a davy diváků kolem. My se koukáme z dálky a povětšinou toho moc nevidíme. Kolem čtvrté divadlo pomalu končí a my jdeme dál, protože budeme muset za chvíli nabrat kurz nazpět do města a je jasné, že doprava bude chaos a hlavně chaos. Takže nakoukneme do etno jarmarku, kde je všechno možné i nemožné a mají to i docela drahé. Lezeme na obrovskou věž, z které máme krásný výhled na celý areál. Jak si tak lezu po kulatině, tak zcela po evropsku dumám, kolik je celková nosnost stavby. Líbí se mě, že tady se prostě na naše přehnané opatrnictví ještě nehraje. Minimum zákazů, nařízení a pásek omezujících vstup (kromě toho, když jedou papaláši, tak to potom jde vše stranou) a víc spoleh na vlastní úsudek a rozum, čemuž jsme u nás asi trochu už odvykli. Zapadá slunce, začíná být chladno, a to je znamení k tomu, abychom šli na parkoviště sehnat nějaký odvoz nazpět do Cholpon-aty. Matně tuším, kde jsme vystupovali z maršrutky, ale stejně se v tom chaosu ztrácíme. Všude se víří prach, nad areálem je doslova prachová deka. Poptávka produkuje nabídku, takže ani dlouho nečekáme a jsme osloveni podnikavcem, jenž přijel sedmi místným autem, které za krásné dva tisíce somů pojede nazpět. Jedem my dva spolu s partou z Německa a jedním Australanem. Každý jsme dali asi 300 somů, což je v přepočtu na naše penízky asi čtyři eura. Chlapík neumí ani slovo anglicky, ale to nevadí, protože má Google translator, kam nahraje svůj vzkaz a mobil to přetlumočí do angličtiny. Takže se třeba dozvídáme, že tady se pěstuje ta nejlepší marihuana. Žel nabídka tohoto typu již nepřišla. Nejedeme cestou kudy jsme přijeli ale opačným směrem přes kopec do druhého údolí. Tím jsme celou cestu trochu zrychlili, protože jsme se vyhnuli koloně z údolí, ovšem na hlavní silnici je i tak šňůra aut. Toho se ale náš řidič vůbec nebojí a prostě v protisměru všechny předjíždíme. Praktická výhoda širokých silnic. Nazpět v Cholpon-atě jdeme už jenom na večeři do stejného podniku, kde jsme byli ráno na čaji. Už mají docela vyjedeno, ale plov nebo lagman je vždy. Hospoda patří evidentně celé rodině, matka vaří a dvě malé dcera obsluhují. Po jídle jdu ještě do lékárny pro prášek na žaludek, průjem a podobné a budu doufat, že už mně bude zítra líp. Paní v lékárně neumí anglicky ani ahoj, takže ještě, že máme ten translátor. Pokynům vůbec nerozumím, ale opět, ještě že mám ten translátor, kterým pokyny vyfotím a nechám si přeložit. Prášek, pomodlit se a na kutě. Máme toho dneska oba dost. Sice jsme neviděli žádný sport, což je dost škoda, ale i tak nám celá akce splnila očekávání hodně nad sto procent. Mělo to atmošku, sice trochu chaos, ale to k tomu patří. Příští hry budou za dva roky v Turecku, kde si z toho Erdogan udělá asi svoji spartakiádu a už to nebude určitě tak dobré.

Page 12 of 42

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén