Vstávačka před šestou, je to asi zbytečně brzo, ovšem spát se stejně ve vedru moc nedá, tak je to jedno. Není mi úplně hej, ale nedá se nic dělat, cestovat se musí. Na ulici se scházejí místní na čaj, cigáro nebo betel. Pan rikšák se mi snaží namluvit, že platí speciální ranní cena. Ach jo, musím i po ránu zvýšit hlad, aby pochopil, že žádná speciálně ranní cena neexistuje a jedem za normální. Nádraží se taky teprve probouzí, ve stánku se teprve smaží samosy, tak si prozatím kupuju jenom vodu, protože času mám plno a můžu si počkat. K samosám pěkně čaj, sedám na lavku a dumám, jak to dneska celé provést. Cílem je dostat se do Udaipuru a během cesty navštívit pevnost Chittorgarh. V předtuše zdravotních lapálií uvažuji, zda nezrušit mezi-zastávku a nejet přímo do Udaipuru. Uvidíme, prozatím mám před sebou cca 4 hodiny vlakem a potom se zařídím dle momentální situace. Ve stejný čas jako včera jenom o 24 hodin později nasedám do Haldighati passenger…a tentokrát se nebyla úplně nej volba. Po pár metrech první asi půlhodinová stopka, kdy čekáme na vlak s uhlím. No dobrá ale teď už doufám, že pojedeme bez pauzy. Po hodině další čekačka, teď asi hodinu a to už mě baví míň, zvlášť když slunce praží jak šílený a mně je divně. Dopoledne jedou mým směrem dva vlaky, já schválně zvolil ten první, abych byl v Chittorgarh dřív, abych nyní uprostřed indických planin sledoval, jak nás tento druhý vlak předjíždí. To znamená, že máme už dobré dvě hodiny sekeru. Co se dá dělat, v Indii je potřeba hodně času a trpělivosti. I když se asi netvářím moc komunikativně, tak přesto mám společnost, přisedá Ahir a dává se semnou do řeči. Čekám obvyklé fráze, tak se na to moc netvářím, ale to se docela pletu, protože Ahir umí anglicky dobře, tak nakonec kecáme až do Chittorgarh. Probrali jsme kdeco včetně toho, co dělá, co rodiče, kde pracuje a kdy se bude ženit. Slunce pekelně pálí, kolem nás nezajímavá placka, takže jsem rád, že cesta rychle ubíhá. Ahir jede navštívit svoji mamku v nemocnici, takže máme podobnou cestu a můžu se tak spolehnout, že mi sjedná taxíka a nebudu se muset handrkovat o každou rupii. Jen co vylezem před nádraží, tak se na mě sesype hrozen taxikářů s nabídkami na cestu k pevnosti a na okružní jízdu. Kolem lítají stovkové částky, což se mi moc nezdá, takže nakonec jedu za nějakých deset rupek sdílenou rikšou do centra. Navrhuji jít do cukrárny, protože se mi docela zoufale nedostává energie a říkám si, že mangový džus a místní sladkosti mě třeba nakopnou. Ahir mě nakonec i přes protesty zve, prostě jsem host a hotovo. Loučíme se, beru druhou rikšu za pouhou dvacku nahoru k pevnosti. Je dvanáct hodin a zatím největší vedro, co jsem zažil a já se tu plahočím pěšky a přitom mi (paradoxně) na čele raší studený pot. Tak takhle ne, abych ušel pár metrů a potom dlouhé minuty sbíral síly na další metry, to se mi vůbec nelíbí. Navíc pevnost není jeden celek, ale jednotlivé části jsou rozházené po velké ploše, takže pochůzek je tu víc než dost.
[shashin type=“photo“ id=“2277,2276,2272″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Někde jsem slyšel, že na žaludek je dobrá Coca cola. Zní to jako z reklamy, ale nemůžu jinak. Cola mě opravdu docela spravila, takže mám dokonce i síly vystoupat na točitou vysokou Tower of Victory. S výhledem na město dopíjím Colu a plánuju cestu zpět na nádraží. Další části pevnosti si nechám ujít a radši pošetřím síly. Jsem docela rád, že vedro není jenom mě. Místní vypadají, že jim je taky docela hic, protože u kohoutků s vodou je pořád plno. Je to vtipné, když si uvědomím, že vlasy i tričko jsou do minuty úplně suché. Opět beru sdílenou rikšu za dvacet rupek do města, kde dokupuju zásoby banánů, protože na nic jiného není moc chuť a snažím se najít sdílenou rikšu na vlakáč. Bez přítomnosti rodilého mluvčího mi to přijde skoro jako nadlidský výkon, ale daří se. Ujmul se mě pan rikšák „srandista“, takže nejdřív jedem pro další banány, potom mě nutí si rikšu vyzkoušet, což s díky odmítám. Nejsem ve stavu, že bych byl schopen cokoliv řídít. A nakonec děláme legraci pro jeho kolegy, když mi dává několik tisíc rupií s tím, že jak dojedeme, tak mám sehrát divadlo, že mu za cestu platím takovou mega sumu. Sic máme společných asi pět slovíček, ale přesto jsem pochopil, co zamýšlí a do svého výkonu jsem se náležitě položil včetně úklony a poděkování za skvělé služby. Bohužel kolegové mého srandistu mají prokouklého a neskočili mu na to. Asi jsem mohl Chittorgarh vynechat, protože pevnost nebyla nic extra, ale to jsem nemohl vědět. Beru bágl z úschovny, kupuju druhou Colu a jdu vyhlížet vlak. Stejně jako většina ostatních mám lístek do třídy General, tedy jakési třídy na sezení. Spíše je to ale vstupenka do vlaku, protože sezení lístek úplně nezaručuje. Důležité je se do vlaku procpat a potom už si člověk někde sedne. Já si kupříkladu vyhlídl horní lavici na zavazadla, kde se vcelku běžně sedává (i lehává). Stačí se vyšvihnout nahoru, dát si nohy na protější lavici, boty na větrák a můžeme vyjet. Místní na mě zvědavě koukají. Myslím, že jsou rádi, že mají atrakci a taky oceňující, že cestuji takhle s nimi dohromady. Extra pohodlné to není, ale pořád lepší než postávat v uličce a dvě hodiny se to dá vydržet. Vítá mě večerní Udaipur, beru rikši do „lake area“, kde bude plnou levných hotelů. Pan rikšák mě samozřejmě bere do toho svého, od kterého by mohl získat provizi. Je mi to celkem jedno, ovšem tento hotel nemá WiFi na pokoji (inu zhýčkaný cestovatel:-), tak jdu na jinam do Hotel Gangaur Palace. Malinko si dopřávám, mám pěkný pokoj s výhledem na jezero za 500 rupií. Shodou náhod je to hotel, který jsem měl už vybraný dopředu z Lonely Planet. Nemám sil hledat jídlo venku, tak jdu na střechu do hotelové restaurace, kde je to sice dražší, ale aspoň nemusím nic řešit. Dávám vege thali, lassi, vodu a spát.