Rubrika: Cesty do světa Page 19 of 43

INDIE – RÁDŽASTÁN – 2015

„Do Indie? Kam jinam.“, říkal jsem si po možná posledních 10 let a pořád jsem s tím nic nedělal. Vždy zůstalo jenom u myšlenky a činy byly odloženy s tím, že nemám dostatek času, protože přece do Indie se nedá jet jenom na pár dní, ale potřebuji určitě minimálně měsíc a ideálně aspoň několik měsíců, abych mohl Indii skutečně poznat a zamilovat si ji nebo opačně, nenávidět ji.  Říká se totiž, že Indii musíš buď milovat nebo ji rostě nenávidět, že nic mezi tím neexistuje, tak rozdílná a rozporuplná prý Indie je. A nejen to po mnoho let šponovalo moji zvědavost. Jaká vlastně Indie je? Bude se mně tam líbit nebo budu ten druhý případ, kterému indická špína zaroste za nehty a je mu to značně nepříjemné? Něco mi říkalo, že bych mohl být v té první kategorii, protože něco už nacestováno mám a trochu se znám.

Myslím, že něco podobného jsem si sice na podzim 2014 neříkal, když jsem zahlídl na www.cestujlevne.com upozornění na extra výhodné ceny letenek do Indie, ale to nevadí. Cena kolem 5000 Kč byla tak neodolatelná, že jediným otazníkem bylo:“ kdy?“. Protože „kam“ bylo v podstatě jedno.  Dlouhodobě mě lákal Radžastán a Jaipur (hlavní město tohoto státu) bylo hned v první vlně nabízených levných letenek. Ber nebo nech bejt. Beru, dva týdny není moc, ale více dovo asi stejně nedostanu, respektive jsem doufal, že aspoň tuhle dovo v klidu dostanu. Dostal jsem. Postupem času se v nabídce objevily i další destinace uvnitř Indii včetně lákavých destinací na severu, ale to už bylo pozdě. Jaipur neboli Džajpúr vyhrál a já se mohl začít těšit na květnový výlet.

Ich forma naznačuje, že tento výlet podnikám sólo, a to ze dvou důvodů. Jednak nebyl čas termín a letenky s nikým řešit, protože akce byla během pár hodin zrušená a za druhé, tak namátkou mě nikdo moc nenapadl, kdo by si vzal bágl a vyrazil se mnou do rozpálené Indie. Vadí mi to a nevadí zároveň, život je cesta a real happiness is shared, jak všichni víme, stejně jako „kdo se bojí, nesmí do lesa“, takže střih! na konec dubna a je čas vyrazit…

Čím jsem starší, tím se balím míň a tím je to větší zmatek a stejně nic v podstatě nikdy nezapomenu. Pas a peníze. Víc netřeba. Svět je tak globální, všude je vše a přesto hledáš zážitky, neprobádané světy a životní inspiraci.  Samozřejmě, že mám Lonely Planet. Samozřejmě, že mám načtené info z Internetu a chytrý mobil, který na nejbližší wifině dohledá to, co je ještě nevím.  Dobrá, mám malou pastu, malý šampón a štípatko na nehty. Komfort musí být. A fusak do vlaku, bez toho to nepůjde, protože breberky nemám moc rád. A nakonec fotoaparát, který váží jako zbylé věci. Ufff, jen škoda, že z National Geographic se mně stále nikdo neozval.

Je úterý, tuším 28. dubna a právě končí Hospodský kvíz U Palce. Tentokrát jsme nevyhráli. Nevadí, za hodinu mi jede bus do Prahy, kde přespím, abych ráno vyběhl směr letiště vstříc prvnímu letu do Mnichova. Veze mě K., tímto jí velmi děkuji. V Praze v jednu, kde jsem to trochu neodhadl s dopravou, holt Tišnov není Praha a naopak. Takže na bytě o půl třetí. Na zastávce se bavím pozorováním smažek, dealošů a zákazníků herny na Florenci. To v Tišnově nemáme.

Letadlo letí v půl desáté a já vstávám v půl sedmé, kde je spravedlnost. Venku skoro mrzne, beru si ponožky do sandálů, tak doufám, že mně bude prominuto. Asi jo, ale stejně si je radši v metru už sundávám, jistota je jistota. Popisovat nákup kafe v Bille na letišti je docela nuda, to radši přeskočím k odletu směr Mnichov, kde jsme za 50 minut, abych se přesunul na let do Mumbai. Bágl mám s sebou, letadlo poloprázdný a přede mnou 8 hodin s příletem někdy kolem půlnoci místního času (posun + 3,5hod). Přesunuji se autobusem na ponurý domestic terminal, kde mě čeká zhruba šest hodin čekání do odletu směr Jaipur (nakonec je let posunutý o půl hodiny na 06:15 indického času). Nemám rupie, ale mám tvrdou sedačku a bágl, o který si můžu opřít hlavu a zkusit tak spát. Možná se mě to i na pár minut povedlo.

Půjčení auta v Gruzii

Gruzie není velká země, vlastně je to spíše malá země, zvlášť poté co přijeli bratři z Ruska a dva kousky jim ukrojili. Ovšem 7 dní je málo i na takovou zemi jako je Gruzie. Takže jsme se rozhodli si půjčit auto.  Jak je to tedy vlastně v Gruzii s možností půjčit si auto? Ptal jsem se na www.google.cz a aniž jsem věděl, kam pojedeme nebo jaké auto bychom si půjčili, tak jsem ihned zjistil, že

  • doprava (vlaky, busy, maršrutky) po Gruzii je tak levná, že se půjčení auta nemůže nikdy vyplatit
  • prý jsou silnici v Gruzii v tak špatném stavu, že se tam autem vůbec nedá jet
  • údajně jsou Gruzínci jakožto řidiči jedni z nejhorších široko daleko a tomu taky odpovídá statistika nehod, úmrtí a srážek s krávou nebo ovcí.

Pesimistické blogy o stavu dopravy mě trochu nalomily, co si budeme povídat. Ale Ivoš slíbil, že bude řídit a stejně vlastně jinou možnost nemáme. Takže, kde si půjčíme auto? Postupně jsem prošel stránky asi čtyř lokálních půjčoven (ty mezinárodní jsem ani nezkoušel) jako http://cars4rent.ge/http://naniko.com/rent-a-car-in-kutaisi/ nebo http://rentacar.ge/, abych zjistil, že nabídka je zhruba stejná a cena jakbysmet. U nejlevnějšího auta se cena pohybuje kolem 40 USD na den (a více), případně to samé ale v Eurech. Už přesně nevím proč (asi to vycházelo nejlevněji), ale rozhodl jsem se zabookovat Hyundai Getz u společnosti http://rentacar.ge/, jejíchž stránky Google prohlašuje za malware, a kteří vyšli asi ze všech nejlevněji. Při půjčení na 6 dní byla cena 41 USD/den plus záloha 200 USD.  Na rezervaci bylo třeba poslat scan řidičáku a pasu.

Samotný proces výpůjčky přimo v Kutaisi byl kromě toho, že jsme pobočku nemohli najít, bezproblémový. Podepsali jsme smlouvu, pán nám předal auto a potom nám rusky (ani jeden neumíme rusky) vysvětloval jak řídit automat. Přidal ještě info o pojištění a o tom, že pokud se něco stane, tak budeme platit jak mourovatí (aspoň tak jsem si to přeložil) a mohli jsme vyjet.

A co jsme za 6 dní autem po Gruzie a ujetých cca 1200 km zjistili?

  • Benzín je levný (zhruba 24 Kč/litr), benzínových pump a různých servisů, kde umí kdeco opravit je všude plno.
  • Silnice v jsou v mnohem lepším stavu, než jsem předpokládal, ovšem občas asfalt komplet zmizí nebo se zničehonic objeví obří díry, kde lze ťuknout ráfek  (a určitě i urvat kolo) velmi snadno
  • Gruzínští řidiči se toho nebojí. Předjíždí se často, kde to jde a jak to jde.
  • Počet jízdních pruhů je pouze orientační, dle potřeby jsou ze dvou čtyři a jede se dál.
  • Policie má sice nové Octavie a luxusní služebny, ale vše hlavně na okrasu. Rychlost se prý měří, ale asi je to všem jedno, protože „co to dá“ se jezdí vždy a všude.
  • Pozor na krávy! Je jich docela dost, chodí si kudy se jim zlíbí a hlavně si často myslí, že mají přednost.
  • Večerní dopravní špička v Tbilisi spolu s zákeřnýma jednosměrkama bylo docela peklo, ale jinak mimo hlavní trasu Kutaisi – Tbilisi moc aut nejezdí.
  • Ovšem hlavní zjištění, nepůjčovat si sice levné, ale malé a pomalé auto!! Proč? Jezdí se rychle a když chceš někoho pomalým autem předjet, tak ho co? Nepředjedeš nebo to trvá půl šíleně dlouho. To se dá přežít, ale určitě ne malé, ale ideálně 4×4 jakýkoliv jeep. I když jsou cesty v dobrém stavu, kdekoliv mimo hlavní trasu se dá narazit na šílený tankodrom na hranici jakékoliv sjízdnosti pro osobní auto, výjimkou nejsou díry, kde je člověk nejmíň čeká, velké kameny, bahno nebo je malé auto jednoduše slabé, aby se vydrápalo do kopců přes polní cesty a výmoly. Navíc, největší legrace nečeká na hlavních cestách, ale kdekoliv mimo v pustině, v odlehlé vesničce a to nejsou lokality, kde chce člověk řešit nepojízdný auto.

Přes počáteční nadšení ze svobody pohybu, přes únavu pramenící z nutnosti pořád sedět za volantem a někam jet, až po obavy, zda vůbec dojedeme a kolik by stála jakákoliv menší škoda, jsme nakonec ve zdraví a všeobecné spokojenosti dojeli a nutno říct, že jsme si cestu autem užili. Najeli jsme kolem 1200 km, vystoupali do 2400 m.n.m., projeli města, vesnice i odlehlé kláštery a přitom nakoukli málem až Ázerbájdžánu nebo podívali se na místa, kam bychom se bez auta nikdy nepodívali…

Gruzínská fotogalerie

Neuplynuly ani dva měsíce od návratu z Gruzie a fotogalerie je na světě  🙂 . Počasí nám střídavě přálo a nepřálo zároveň, z čehož plyne, že bylo dost zataženo, ale nepršelo. Ovšem i svítilo sluníčko a tím pádem Kavkaz ihned nabral úplně jinou dimenzi. A deštivá Chituara má taky něco do sebe a proto jsem si ji dovolil projet „retro“ filtrem, aby retro bylo ještě větší retro.  Fotky skoro v originále jsou na Picasa galerii. Celkově lze hodnotit Gruzii jako vydařenou, protože:

  1. auto jste nerozbili (a zas tak daleko jsme k tomu nebyli, když vezmu v potaz kvalitu silnici, gruzínské akční řidiče a statistiku)
  2. viděli jsme hodně věcí (ale pořád málo, protože Svatenie, Tušetie nebo Kakheti region jsme nestihli. Ale to by bylo třeba další týden minimálně)
  3. celkově se měli dobře (=počasí, jídlo, památky, příroda, zážitky)

K totální spokojenosti by to chtělo více času, lepší počasí a taky znalost ruštiny, která by nám více otevřela dveře k místním.  Dost důvodů se někdy v budoucnu vrátit, nejlépe na jaře, mít čas a zemi si projet po vlastní ose.

[shashin type=“album“ id=“57,58,59,62,60,61,63″ size=“medium“ crop=“n“ columns=“max“ caption=“y“ order=“date“ position=“center“]

Gruzie 2014 – Stalinovo Gori a lanovky Chiatura

Den sedmý 31.10.2014

Dneska v 10 dopoledne máme odevzdat v Kutaisi auto, ale…má to jeden háček. Chceme se podívat do Stalinova muzea a Stalinovo muzeum otevírá v 10 hodin. Takže nestíháme, to je jasná věc. Ještě večer jsem psal chlapíkovi z půjčovny mail, ale jak se dalo čekat, tak v noci maily nečte, takže jsme bez odpovědi. Pád hodin zpoždění by projít mohlo, ale než platit pokutu nebo se dohadovat, tak raději volám, ať víme, zda ano nebo sedáme do auto a jedeme ihned na Kutaisi. Číslo ze smlouvy funguje, chlap tvrdí, že příjezd ve dvě je ok a že no extra charge. Tož pohoda, najednou máme času, že nevíme, co s ním. Nabízí se místní pevnost, ale předtím ještě nákup snídaňového proviantu v potravinách aneb včerejší pečivo to jistí. Je trochu mlha a krapet zimno, ale jinak svítí sluníčko, což slibuje nádherný den.  I když z celé pevnosti zbyla hlavně horní čast, tak i přesto vypadá docela majestátně. Gori není nikterak zajímavé město, takže výhled tomu odpovídá, ale nevadí. Alespoň jsme si vyhlídli trhy na druhé straně u nádraží, kam se zajdeme podívat. Dáváme se do řeči s cvičícím chlapíkem, z kterého se vyklubal bývalý boxer v úctyhodném věku 80ti let. Možná jsme si nerozuměli, nebo byl prostě v neuvěřitelné kondici. Klobouk dolů. Vykládal nám, jak nesnáší Rusy. Tak v tomhle jsme si určitě rozuměli.  Vypadá to, že by šlo sejít druhou stranou přímo trhům, tak se vydáváme na průzkum, ale bohužel končíme u spodní mohutné hradby. Nu alespoň jsme si dali pěknou ranní rozcvičku. Takže nazpět k autu a vyrážíme na trhovou čumendu. Nijak velky trh není, ale díky přítomnosti místních prodejců je zde docela zajímavě. Kupuju od bábušky kilo hroznů za 2 lari, něco pofotíme a jelikož se blíží desátá, tak valíme zpátky k Stalinovu muzeu.

[shashin type=“photo“ id=“2057,2068,2069″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Muzeu vévodí Stalinův rodný domek za kterým je socha (bohužel velká socha z náměstí před několika lety zmizela) a samotná monumentální budova muzea. Vstupné 10 lari je na gruzínské poměry docela vysoké, zvlášť když se vezme v úvahu, že mnoho zajímavějších míst je zadarmo nebo pouze za minimální poplatek a Stalin určitě není v Gruzii brán jako nějaká zvlášť positivní postava gruzínských dějin. Celé muzeum je vlastně strašná propaganda, je zde vykresleno Stalinovo revoluční mládí i život, ale o jeho zločinech, hladomoru a dalších věcech zde není ani písmenko.  V celém muzeum jsme nepotkali žádné jiné návštěvníky, zato personálu tu je nepočítaně. Hodina stačila, sedáme do auta a vyrážíme pod dálnici směr Kutaisi. Krásná dálnice po pár kilometrech přeměnila v klasickou gruzínskou silnici s hustým provozem, kde si o předjíždění můžeme nechat jenom zdát a nezbývá než se dlouhé kilometry vláčet za tureckými kamiony. Kolem půl druhé přijíždíme do Kutaisi.  Právě včas, chlapík už mi píše sms. Třeba ještě natankovat plnou a nechat vyčistit auto, aby vše vypadalo jako nové a můžeme vrátit auto. Oba se na tento okamžik docela těšíme, protože hlavně přední kolo stále ucházelo a vzhledem ke stavu auta, jsme sami netušili, co všechno by se mohlo na gruzínských silnicích všechno přihodit a hlavně, jak by se to potom řešilo.  Jedinou objektivní vadou na kráse byl prasklý disk kola a jinak (i vzhledem k výměně zadního kola za přední) vše v pohodě. Subjektivně to auto jede a víc radši nedodávat. Parkujeme přes půjčovnu, pan šéf už na nás zamračeně čeká a hned mezi dveřma má připomínky k času příjezdu. Je něco málo po druhé hodině, kdy jsme měli dle ranní dohody přijet, tak nevím, co čekal? Chlapík prohlíží auto, zkoumavě se zastaví u prasklého plastového krytu disku, popojede autem tam a zpět a vrací se do kanclu, takže auto snad prošlo. Podepisujeme převzetí, dostáváme nazpět 200 USD zálohu, když začne vykládat něco o tom, že je rozbitý kryt disku (což uznáváme), a že jsme dojeli pozdě, tak máme zaplatit ještě 20 USD. Samozřejmě jenom tak, bez papírů. Sice mluví rusky s příměsí pár anglických slov, ale i tak mě to dostává spolehlivě do varu. Spouštím kulometou palbu v angličtině, že jsme si to ráno odsouhlasili a samozřejmě, že mu nic nedáme a max nějaké lari za poškozený kryt. Zálohu máme v kapse, tak už není co řešit, bereme batohy a i přes chlapíkovi protesty jdeme pryč. Aby neřekl, tak mu necháme dvacku za kryt, což je i tak víc než dost a padáme. Že neumí anglicky je jeho problém a ne náš.

[shashin type=“photo“ id=“2070,2064,2058″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už po svých jdeme do města, kde si chceme co nejdříve najít ubytko, ať můžeme vyrazit na obhlídku města. Mám vybraný tuším Hostel Central, ale tam nakonec ani nedojdeme, protože  jsme zakotvili v Guest House Rioni, což je v podstatě homestay zkombinovaný s hostelem.  Na klepání nikdo neotevírá, naštěstí ale sousedi ví co a jak, volají majitele, kteří během pár minut přijedou. Máme pokoj v domácnosti majitelů, kteří tu s námi normálně budou bydlet. Platíme, dostáváme klíče a můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Líbí se mi naprostá důvěra, která zde panuje. Nikdo neřeší, kdo jsme, prostě dostaneme klíče a můžeme se hnedka ubytovat. Vyrážíme do města cesta něco k jídlu (skvělý kebab za 3 lari!) a chceme se podívat k katedrále Baghrati, která zhlíží na město z kopečku nad řekou. I když je katedrála poměrně nově dostavěná, tak má své kouzlo.

Gruzie 2014 – od kláštera David Gareja na Kavkaz

Den pátý – 29.10.2014

Ráno vstáváme něco po sedmé, venku mlha a zataženo, ale i to zde má své kouzlo. Jdu se na chvilku projít, akorát abych mohl být svědkem toho, jak místní vyvádějí skot na pastvu. Je to skoro jako s dětmi do školy, akorát zde se vyvádí kousek za vesnici, kde už se nechají kravky svému osudu, aby se večer zase samotné vrátily domů. Plno domů je prázdných nebo nyní slouží jako příbytku pro skot. Moc optimistický pohled na vesnici není, není se čemu divit, že lidi odcházejí, když zde kromě chovu dobytka, zde není co dělat.  Ani obchod zde není, takže musíme počkat, až se Mustafa vzbudí a ukuchtí nám nějakou snídani. Čas využíváme k další procházce a focení. Zatímco místňáci zde pobíhají jenom tak, my jsme navlečení jako do tuhé zimy. K snídani dostáváme vajíčka se sýrem a čaj za dosti kapitalistickou cenu a můžeme vyrazit dát za dobrodružstvím. Čeká nás ještě asi 10 km po asfaltu a od křižovatky dalších 5 km po bahnité cestě až k klášteru a v podstatě na dohled Azerbajdžánu. Úsilí stálo za to, klášter je pěkně opravený a zasazený mezi skály s nádherným výhledem. Vstupné se neplatí, tak si aspoň od mnichů kupuji pohled a víno. Kdyby bylo více času, tak se jdeme podívat ještě ke druhému klášteru nad hlavním komplexem, takhle si pofotíme, vylezeme na kopec nad klášter a zase sedáme do auta, protože bychom rádi ještě dneska dojeli nahoru do hor.

[shashin type=“photo“ id=“2107,2101,2093,2092,2095,2097″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Plán je zkusit druhou cestu přes Rustavi, objet Tbilisi a po Georgian military higway směr Kavkaz a ruská hranice. Zatímco na křižovatce ve směru na Udabno začíná asfalt, druhý směr do Rustavi je polní cesta, která se záhy mění na bahnitou cestu, aby se změnila na rozježděnou bahnitou cestu naším autem absolutně nesjízdnou. Ještě rádi couváme zpět a jedeme po stejné cestě nazpět do Udabna. Mít tak jeep, můžeme to zkusit, ale takhle bychom v pustině, a to by bylo docela zlý. Ale zase se můžeme podívat ke slanému jezeru, které je po cestě z Udabna. V Sagarejo dáváme chačapuri, sedám za volant a vyrážíme směrem k Tbilisi, kterou ale chceme objet a dostat se tak přímo na silnici do hor. Hlavní silnice jsou v zásadě v pohodě, občas díra nebo je silnice nějaká křivá, ale jinak klidná jízda. Ale i tak přijdou překvapení, jako na silnici kolem Tbilisi, kde se najednou pohodová silnice změnila v regulérní tankodrom, který sice místní přejíždí docela rychle, ale my jsme nasadili průměr tak 10 km/h, jinak by hrozil totální rozpad auta. Zatímto kolem Sagareja na silnici do Tbilisi byla jedna benzínka vedle druhé, tak nyní ani jedna a benzínu je čím dál méně, až zvažujeme, že to stočíme do Tbilisi, abychom nezůstali na suchu. Máme nějaké doporučené benzínky, ale to jde nyní stranou, budeme rádi za cokoliv. Nakonec bereme zavděk zašlé pumpě u cesty, na značku kašlem, důležité je, že mají petrol. Další zastávkou už na vojenské dálnici je pevnost Ananuri, rozkládající se nad přehradou Zhinvali.

[shashin type=“photo“ id=“2053,2054,2055″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už jsme skoro nedoufali, ale objevuje se sluníčko a hlavně vypadá to, že jedeme vstříc modré obloze. Zajímavým fenoménem různých odpočívadel, zastávek a vyhlídek jsou toulaví psíci neurčité kavkazské pouliční rasy. Jeden takový nás odchytl právě nad přehradou Zhinvali, asi to bylo ještě hravé štěně, tak jsme chudáka aspoň nakrmili chlebem, co jsme měli (jak se hodil chleba z domova…). Pomalu stoupáme do kopců a říkáme si, kde asi tak složíme hlavu. Nakonec volba padla na lyžařské středisko Gudauri, které se nachází ve slušné výšce 2196 m.n.m., a kde bylo sice pusto prázdno, ale pár hotelů bylo přece jenom v provozu. Na výběr moc nemáme, 80 lari za pokoj není rozhodně málo, alespoň je tu teplo a přirozeně nezbytná Wifi. S jídlem je to podobné, k dispozici je bohatě zásobená benzínka, kde mají veškeré západní zboží, aby se tu Rusové necítili opuštěně a motel, kde z bohatého lístku mají asi tři jídla.  Jinak je všude zavřeno. Dáváme Kharchogruzínskou variaci ruského boršče s chlebem za 7 lari a jdeme spát.

Den šestý – 30.10.2014

Večer jsme šli spát s tím, že ráno bude pěkně jasno a ráno jsme se probudili s tím, že jasno není. Nedá se nic dělat, třeba se to ještě protrhá a bude modro.  V Gudauri před sezónou příkladně chcípl pes (ono to v sezóně nebude asi o moc lepší), takže na snídani můžeme jít buď na benzínku, nebo si můžeme zaplatit drahou hotelovou snídani. Jelikož je načase šetřit, tak jdeme na “zápaďáckou” benzínku na čaj a chačapuri, abysme si koupili vodu a chačapuri, protože čaj ani kafe není. Tankujeme plnou a vyrážíme dál vstříc vrcholkům Kavkazu.  Všechno záleží na tom, v jakém stavu bude silnice, protože bychom rádi co nejblíž hoře Kazbegi nebo ideálně až do městečka Stepantsminda.

Page 19 of 43

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén