Z Aše na Lipno – den druhý

Dobré ráno, dneska je v plánu vyrazit do kopců a lesů v Českém lese. V plánu je opět kolem stovky kilometrů v klidném tempu, protože zítra čeká mnohem náročnější etapa. Jsem zvědav na lesy a louky podél hranic. S počasím je to dneska trochu nejisté, takže hlavně ať moc neprší.

Sbalit podsedlovou brašnu, aby na kole pěkně držela a moc se nehoupala není jenom tak. Včera se mi to moc povedlo, hodně jsme zavazadlo cítil. Patrně to bylo tím, že těžší věci byly až na brašny a ne na začátku, jak by asi měly správně být.  Pečlivé balení je tedy základ dobrého dne na kole. A potom taky kvalitní snídaně a hlavně kafe! Bohužel restaurace v areálu nemá takhle brzo ráno ještě otevřeno, tudíž si udělám výlet do Mariánských Lázní, kde snad na něco dobrého natrefím. Už jsme si chtěl poněkud zoufat, po osmé ranní se zdá město dost mrtvé. Situaci naštěstí zachraňuje místní trh s výbornými koláči a kafe nakonec taky najdu, i když kvalita je slabší. Obsah (kofein) převyšuje formu, ale to se nedá nic dělat.

Nejdříve mě čeká táhle stoupání směrem k státní hranici, kde se napojím na Stezku Českem, po které budu pokračovat až do dnešního cíle. Lesy, samé lesy. Občas vyjedu z lesa, abych se za chvíli opět ztratil v lese. Jak se blíží obědová hodina, zjišťuji, že žádná vesnice s hospodou v dohledu a navíc se nějak kazí počasí. Nezbývá nic jiného, než zajet na benzinku na bagetu a rychle pokračovat dál, než přijde déšť. Cesta moc neubíhá, cesty jsou občas docela kamenité a poslední, co bych tady chtěl řešit, je defekt., Taky dělám plno zastávek u cedulí zaniklých vesnic, kterých míjím opravdu hodně. O existenci takového množství zaniklých vesnic jsem neměl moc tušení. Co odsun Němců začal, to komunisti dokonali. Smutný příběhy na všech frontách.

V Rozvadově mám zhruba dvě třetiny plánované cesty za sebou, mezičas je v pohodě, čeká mě ještě závěrečný výšlap, takže je třeba se posilnit. Špagety s boloňskou omáčkou jsem v hospodě už dlouho neměl a zase myslím dlouho mít nebudu. Táhlá rovná stoupání, žádná zatáčka, prostě přímo hleď a dupej. Tento způsob stoupání mě ale vůbec nevyhovuje. Tempo poněkud upadá, nohy začínají být unavené a hlava se už vidí v cíli. U zaniklé obce Pleš odbočuji z hlavní cesty k nádhernému hřbitovu, který jediný zůstal. Má to tady až mystickou atmosféru. Kousek dál na hlavní cestě je penzion Pleš, kde jsem se chtěl původně ubytovat. Zvažuji zastávku na jídlo, protože v Rybníku moc možností nebude. Nakonec ale pokračuji, už to není daleko. Původní plán, že bych si do Pleše zajel na večeři, bere při sjezdu o cca 200 výškových metrů za své. V RS Rybník na mě čeká pokojík a zasloužená Plzeň. S jídlem je to tady horší, v provozu je pouze bufet u hřiště, který je asi 300m od ubytka.  Nejsou lidi, nevyplatí se vařit. V celém velkém objektu je obsazeno pouze pár pokojů.

Nakonec dneska „kilo“ ve vyhlídkovém a objevitelském tempu. Teď dobře zregenerovat na zítřejší nášup.

Z Aše na Lipno – den první

Již si nevzpomínám, kdy jsem se poprvé dozvěděl o projektu Via Czechia, ovšem vím, že hned jak jsem uviděl trasy okolo České republiky, tak jsem začal plánovat přejezd Šumavy na kole. Minulý rok jsem koupil podsedlovou brašnu Topeak a vyzkoušel si jízdu „natěžko“ v Beskydech. Možnost spojit moje oblíbené činnosti (kolo a cestování) v podobě lehkého bikepackingu mě nadchla a rozhodně jsem chtěl letos něco podobného podniknout. Stačí mít pár dní volno, najít si nějaké přiměřené ubytko, nechat se inspirovat již vytvořenou trasou a vyrazit.

Jelikož Šumava není zrovna za rohem, měním základnu z Tišnova na Prahu a 22. července vyrážím rychlíkem  v 8:30 z Prahy do Chebu, kde přestoupím na osobák do Aše. Při přestupu dávám řeč s borcem, který má podobně naložený kolo a jede podobnou trasu jako já. Já jedu dolů k Lipnu, David jede nahoru do Krkonoš. Slovo dalo slovo a první kilometry z Aše k nejzápadnějšímu bodu ČR jedeme spolu. Stezka Českem bude evidentně populární, protože ihned potkáváme několik pěších poutníků, kteří zde začínají svoji trasu. V případě nejzápadnějšího bodů platí jednoznačně, že cesta je cíl.  Chvilku se jede po asfaltu, potom po louce a nakonec po kořenech v lese. U nejzápadnějšího bodu je foto samozřejmě nutnost a můžeme pokračovat dál.  Po společném obědě ve vietnamském bistru v Aši a zhodnocení, že Aš je vážně divný město, pokračujeme dohromady po trase do vesnice Hazlov, kde se dělíme a já pokračuji dál dolů na Cheb a Mariánské lázně. Mám dneska v plánu kolem 90 km s převýšením cca 1300 m.  V původním plánu byla zastávka v Chebu, ale díky obědu mám lehký skluz, takže Cheb bude muset počkat na jindy. První pauza a omylem vypnutý tracking je na Bismarckově rozhledně na Zelené hoře.

Překvapilo mě, že už mám nastoupáno skoro 1000 metrů a ještě zdaleka nejsem v cíli. Nevadí, aspoň potrénuji na další dny, kdy bude mnohem více stoupání. Je docela vedro, v Hrozňatově dávám kofolu a mažu do cílového kempu La Provance u Mariánských lázní.

Celkem dnešní etapa dala 96,4 km a 1500 výškových. Díky vedru to bylo o fous náročnější, než jsem čekal, ale to nevadí. Smažák a dvě Plzně jako skvělá kombinace pro doplnění energie. Moc pěkný kemp je poloprázdný, chatka s povlečením stála 560 Kč. Těším se na další den :-).

 

 

Kypr 2022 – Erasmus a výlety

Dopoledne do školy a odpoledne na výlet. A když bude volný den, uděláme si větší výlet, ať Kypr pořádně poznáme. Jakmile jme si splnili erasmácké školní povinnosti a zopákli si angličtinu, tak jsme šli na autobus nebo sedli do auta a jeli se někam podívat. Kypr není rozlohou nijak velký, dá se docela dobře během týdne poznat celý, je třeba ale mít půjčené auto, protože veřejná doprava sice funguje, ale není úplně určená na cestování ve smyslu množství spojů, odjezdů, příjezdů apod.

  • Ayia Napa (Ayioi Anargyroi path) – autobusem nejdříve do Larnacy a potom další busem podél pobřeží. Vystoupili jsme tak, abychom se mohli napojit na stezku  Ayioi Anargyroi  path a dojít podél pobřeží nazpět do Ayia Napa.  Limitem na kochacím výletu je poslední spoj z Ayia Napa nazpět do Larnacy, tudíž jsme museli ke konci hodně přidat a stejně jsme nakonec nedošli až do cíle a z časových důvodů jsme konec dojeli busem.  Galerie z výletu zde: https://eu.zonerama.com/hondza/Album/8459164
  • Kourion – archeologická oblast Kourion leží nedaleko Limassolu a dá se k ní dostat relativně pohodlně busem. Relativně znamená, že autobus nejede moc často a cesta je poněkud zdlouhavá. Navíc je tu samozřejmě poslední autobus a potom už leda taxi nazpět. Pozdní odpoledne, areál bez turistů, západ Slunce, vítr a výhledy na širé moře. Zachovalé mozaiky a sloupy. Za pár € vstupné to stojí. Galerie na Zoneramě.
  • Severní Kypr – autobusem z Limassolu do Nicósie, noc v hostelu, druhý den přechod na tureckou část Kypru a autobusem do Famagusty (centrum města a opuštěné město Varosha). Na večer nazpět do Nicósie a odtud sdíleným taxíkem do Kyrénie, kde na nás již čekal hostel. Další den prohlídka přístavu v Kyrénii a vymýšlení cesty k křížáckému hradu Saint Hillarion. Taxi bylo moc drahé, takže místo toho jedeme nazpět do Nicósie a nazpět do Limassolu. Půjčeným autem by se toho stihlo víc, ale zase by to nebyla taková sranda. A navíc bych musel řídit :-). Severní část Kypru v obrazech na Zoneramě a ghost town Varosha zde.
  • Rokle Avakas gorge – tento výlet by šel autobusem z Limassolu provést jen velmi obtížně, tudíž jsme si na pět dní půjčili auto a naplánovali výlety i do míst, která jsou hůře dostupná.  Poloostrov Avakas je až za Pafosem, takže dobré dvě hodinky levostranného řízené. Ovšem stálo to za to. Po prašné cestě jsme jeli doslova „až kam to šlo“, odměnou za cestu autem je nádherná skalnatá soutěska, kterou jsme bohužel nestihli celou, nicméně tu nejlepší část jsme určitě viděli. Cestou zpět jsme dali ještě zastávku u vraku lodi Edro III. Galerie na Zoneramě.
  • Artemis trail kolem Olymposu – s autem se také jede lépe do hor, které se zvedají pár km za Limassolem. Bez větších problémů se dá vystoupat skoro až na vrchol k 2000 m.n.m.  Přímořské vedro vystřídá svěží jarní počasí, kdy i mikina přijde vhod. Palmy jsou pro změnu vystřídány borovicemi.  Před sezónou v květnu nebyla nikde ani noha, stánky a obchody povětšinou zavřené, další výletníci nikde. Na vrchol bylo zbytečné se plahočit, vzali jsme zavděk sjezdovkou a zbytky sněhu.
  • Aphrodite trail u Bath of Aphrodite – závěrečný výlet celého pobytu. Autem do Bath of Aphrodite a potom již po svých do kopce k vrcholku Moutti tis Sotiras, odkud se otevřely nádherné výhledy na cíp poloostrova. Klesání na hlavní cestu a nazpět do městečka na koupačku. Fotky z obou výletů opět na Zoneramě.
Bica da Cana

Madeira – Bica da Cana, Achadas da Cruz a rozloučení s Madeirou

31/3 – slunce, mlha, větrníky a nejhezčí vodopád na Madeiře

Dneska mělo být dle předpovědi škaredě, ale přitom je opět pěkně. Na Madeiře prostě nikdy nevíš. Balíme naše airbnb ubytování a vyrážíme opět do hor směr Encumeada a náhorní plošina Paul da Serra. Příšerný počasí z prvního výletu by dneska mělo nahradit sluníčko a (snad) nekonečné výhledy na všechny strany. První zastávka je v sedle Encumeada, odkud vede množství tras do všech směrů a jde odtud také jít i na Pico Areiro (trasa byla zavřená). Dáváme si hodinový okruh po jedné z levád a pokračujeme dál k náhorní plošina a vyhlídce Bica da Cana.

Na náhorní plošině je množství větrníků, které jsou v mlze a slunci nečekaně fotogenické. Je to taková hra s počasím, jednou je slunečno a vidět do daleka, aby za pár vteřin přišla mlha a nebylo vidět vůbec nic. To byl případ i vyhlídky Bica da Cana, chvilku byly vidět větrníky s cáry mlhy okolo a za pár vteřin už jenom mlha. Jedeme dál k vřesovišti, kde odbočujeme z hlavní cesty na tábořiště, protože je čas pikniku. Obídek v 1600 metrech doslova „in the middle of nowhere“ má své kouzlo a taky se při něm dá báječně spálit. Jak obelhat mozek, který stále myslí, že když fouká, tak to určitě neopaluje?

A jedem dál. Nejdříve k lanovce Achadas da Cruz, která ale není v provozu, a ještě je všude okolo brutální mlha, takže výhled nula nic. Tohle se úplně nepovedlo, ale nevadí, ve vedlejší kavárně dáme kafe a pokračujeme dál. Tady na západě ostrova již nejsou žádné tunely, řízení auta tím pádem je vysoká škola zatáček.  Pokračujeme do Ponta do Pargo, kde se chceme kouknout na maják a taky na údajně nejhezčí vodopády na celé Madeiře Garganta Funda. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Ty vyhlídky se mi úplně nezdají, ale třeba bude za dalším rohem slunce. Na Madeiře je vše možné.

Přijeli jsme k majáku. Hmm, nicmoc a mlha. Jedeme dál, třeba to bude u vodopádu lepší. Prudce nahoru, prudce dolů, potom chvilku po svých a…zase mlha. Tam, tam za mlhou, jenž by se dala krájet, tam je nejhezčí vodopád. A dokonce je slyšet. Fotím mlhu a jdeme nazpět. Tentokrát k vyhlídce Miradouro o Farolim, odkud by mohlo být vidět na maják, ale to by tu nemohla být zase mlha. Petra už má mlhy plný zuby a jde do kavárny, já si dávám ještě větrnou procházku k majáku. Asi jsem doufal, že najednou mlha zmizí. Nezmizela.  Situaci jako obvykle zachraňuje kavárna. Protože když jsme vyšli z kavárny, bylo najednou jasno! Teda jenom tak napůl, maják byl pořád v mlze.  Jedeme dál, přece jenom se musíme ještě dneska dostal do Funchalu a vrátit auto. Naštěstí z Ponta do Pargo už zase vedou tunely podél pobřeží a Madeira je opravdu maličká. Máme ještě trochu času, tak sjíždím z dálnice k moři ještě na jednu koupačku, protože tady už je zase slunce a léto. Už nevím, kde jsme se nakonec koupali (asi Calheta), ale bylo to fajn a moře nebylo ani tak moc studený (ve skutečnosti 18 stupňů max). Jak se blížíme k Funchalu, tak houstne i doprava, jinak je totiž na ostrově naprostej dopravní klid. Máme nyní dva úkoly, vrátit auto a ubytovat se. Sraz s pánem z autopůjčovny máme u muzea Cristiana Ronalda. Jsem až překvapen, jak vše nakonec klaplo. Zastavili jsme, do minuty byl chlapík u nás, přesedl si do svého auta a ahoj.

Všude je strašně moc lidí, zlatej klidnej venkov. Po ubytování v hostelu jdeme do centra na večeři. Máme poslední večer na Madeiře, tak by to chtělo něco speciálního. Zatímco Petra volí prozíravě rybu, já zcela neprozíravě místní specialitu Estepada.  Zatímco Petra si pochutnala, já si nepochutnal a bylo mně akorát těžko. Nebylo to úplně špatné, ale prostě moc hovězího, moc masa a všeho.  Situaci zachraňuje otevřený bar s Ponchou. To je aspoň drink, člověk dá dva pohárky a už je nakulenej 😊.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

1/4 – přesun z Madeiry do Porta, 2/4 Porto a 3/4 odlet přes Miláno do Prahy

Madeirská část výletu končí 1. dubna ráno v 8:50, kdy odlítáme do Porta, kde budeme dva dny a teprve poté se budeme vracet nazpět domů.

V šest ráno není ve Funchalu ani noha a bohužel ani náš autobus. Podle jízdního řádu měl již dávno jet, ale stále se nic neděje. Jízdní řád bude trochu orientační, ale nakonec taxi hledat nemusíme a jsme na letišti včas. Rychlý kafe, odbavení, opětovné vyplnění portugalského formuláře a máváme Madeiře na rozloučenou. Bylo to moc pěkný.

Co nás čeká v Portu? Pěkné airbnb ubytování v centru Porta, nečekaně studené i když slunečné počasí, dobré jídlo a pití, kafe, výhledy, úzké uličky, staré domy, kavárny, červené střechy, starý most, turisti, výlet na kole, moře, pláže, vítr…a v neděli ráno odlet domů.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1
Pico Areiro

Madeira – narozeninové Pico Areiro

30/3/2022 – narozeninové Pico Areiro

Dneska mám narozeniny, tím pádem dneska musí být pěkný počasí. A když bude pěkný počasí, tak bude výstup na nejvyšší vrchol Madeiry. Ráno v Sao Vicente je sice klasicky pošmourné, ale my víme svoje, protože mobil hlásí slunečno a webovka na Pico Ruivo slunečné počasí jenom potvrzuje.  Pamatuji si, že v cestopisech bylo vždy doporučováno vyrazit na výlet co možná nejdříve ráno. Ok, snaha byla, ale stejně vyrážíme až v sedm a na parkovišti u Pico Ruivo jsme až v devět. I přes modrou oblohu je docela dost svěže, takže oblíkáme vše, co je zrovna po ruce. Moc toho není, ale snad se trochu oteplí a zahřejeme se výstupem. Lidí je tady již docela dost, holt měli jsme přijet dřív, já to Petro říkal. Ještě rychlý espresso za euro a vyrážíme dobýt vrchol Pico Areiro. Cesta je sice ofiko zavřená, ale páska se zákazem je tu zjevně jenom pro forma.

Jak popsat cestu? Slunce, mlha, výhledy, focení a zase další focení, docela dost lidí a ….najednou stop, cesta uzavřena! To si snad dělají srandu, mám přeci narozeniny a součásti oslavy je dobytí vrcholu!? Dělníci opravující chodník po nedávných prudkých deštích jsou neoblomní. Musíme nazpět, nedá se nic dělat. Dostali jsme se do zhruba tří čtvrtin cesty na Areiro. Cesta přes několik menších sněhových políček a plno schodů je docela výživná. Jsem docela překvapen, že potkáváme tolik sotva dech popadajících důchodců. Trek není zase úplně zadarmo, prudkých schodů je plno a srázů, kam lze spadnout taky. Možná kdybychom vyrazili skutečně brzo, tak jsme trasu prošli, takhle máme smůlu a můžeme se jet vykoupat nebo…zkusit dobýt vrchol z druhé strany z Achada do Teixera. Bude to sice opět dlouhá cesta autem, ale když jsou dneska ty narozky, tak vrchol prostě zdoláme. Nejdřív hodně dolů do mlhy a potom zase hodně nahoru nad mlhu. Nic, na co by naše auto nebylo zvyklé.  Cesta z Achady na Areiro je na rozdíl od cesty z Ruivo již jenom taková příjemná tří kilometrová procházka, nemusíme to nijak hrotit a dát si nejdřív v místní vyladěné kavárně kafe a brownies. Na druhý pokus je nejvyšší vrchol Madeiry Pico do Areiro dobyt! Plán na narozky je tak splněn. Je fajn, že díky uzávěře hlavní trasy je na vrcholu docela málo lidí. Pod námi mlha, focení, pózing a vítězný zevl přímo na vrcholu. Zatímco Petru uchvátil gay pár ve stylových teniskách, který mě potom nutí, abych si taky koupil, tak já co nejvíce zlostným obličejem hypnotizuju polského dronistu, jenž mně ruší svým vrněním narozeninový klid na vrcholu. Snaha byla úspěšná, dronista to rychle zabalil a já si pár týdnů po výletu ty boty New Balance skutečně koupil.

Třetinkové pivko v chatě pod vrcholem, nazpět na parkoviště a domů do Sao Vicente.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 12 of 66

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén