Štítek: Indie Page 3 of 4

Indie – den desátý – Chandigarh, Indie – den jedenáctý – chata, Indie – den dvanáctý – Kasauli

Tyhle tři dny doprovázelo určité očekávání a představa, která nebyla zrovna moc naplněna, takže to lze hodnotit jako docela zklamání, i když na druhou stranu jsem měl alespoň možnost poznat mentalitu, chování, myšlení a jednání řekněme vyšší indické třídy.

Do Chandigarhu přijíždíme kolem sedmé ráno, kde nás již čeká otec a bratr Nidhi. Na plukovníka jsem byl připraven, ale že dorazí i Nidhi bratr, to jsem nevěděl, takže jsem ho v prvné chvíli považoval za řidiče pan plukovníka. Jak je patrně u Indů z lepší společnosti zvykem bydlí se v hlídané residenční oblasti v elegantní vile. Na rozdíl od Indie jakou jsem doposud zažil, tak zde parkují pouze auta západních značek. Vítá nás paní plukovníková a servíruje sušenky, čaj a vodu. Rodina se baví většinou hindu, občas anglicky a občas se mě i na něco zeptají. Zdvořilosti musí být, ale doufám, že to nebude takto celý den. Ovšem po snídaňovém přivítání následuje siesta a po siestě oběd. Mezitím se dozvídám, že pan bratr je lékařem v USA, ale tráví plno času v Indii, kde dělá 4 hodiny denně nebo týdně a jinak hraje golf. Těžce za vodou, Himanshu ho nesnáší, protože zatímco Himanshu je penězi posedlý magor, tak tenhle má vyděláno a řešení už jenom indickou politickou situaci. Po obědě následuje další krátká siesta, po které jsme domluveni, že se půjde ven. Blbý, že v Chandigarhu je ještě větší vedro jak dole v Jaipuru a navíc je tu velká vlhkost. Le Corbusier to zde evidentně vystavěl efektně a efektivně, protože Chandigarh je snad třetí nejbohatší město celé Indie, ale na to vedro trochu zapomněl. Britové nikoliv a proto se hromadně stěhovali do hor. Ovšem do města se nejde, místo toho mě pan bratr lifruje do hotelu, kde prý budu mít víc soukromí. No budiž, akorát jsme v hotelu zavřený jak ve zlaté kleci. Jsme na periférii, do města daleko a musím čekat až se Himanshu uráčí. Himanshu dorazil, ale místo do města zůstáváme v hotelu a čumíme na kriket. Další sport, jehož pravidla jdou komplet mimo mě. K tomu máme pivko a hranolky. Naštěstí pivo mu moc nejede, jinak by byl hnedka na plech. Po pivu a hranolkách jdeme zpět k plukovníkovi. Kde je bohužel ještě větší nuda než na hotelu, protože už několik hodin nejde elektřina a je pekelné vedro. K tomu se přidávají komáři a hlad, protože se čeká na večeři. Ta se z nějakého důvodu podává až v noci, takže po několika hodinách čekání (proložených vojenskými historkami od plukovníka a pozorováním naštvaného Himanshu) slupnem večeři (mimochodem jako obvykle delikatesní) a jde se spát.

Už si přesně nepamatuji, v kolik ráno vyrážíme, ale vím, že to bylo nečekaně brzo. Sotva jsem zvládl snídani v podobě omelety a čaje a už jedeme přes Chandigarh do hor na slibovanou cottage. Město vypadá docela zajímavě urbanisticky a je na Indii hodně zelené, jenom škoda, že jsem viděl pouze a kousek a jenom z auta. Cestou míjíme koleji slavné úzkorozchodné železnice z Kalky do Shimly. Ač bych si tuhle část rád projel, tak bohužel není čas a prostor to realizovat. Hory jsou moc pěkné a vůbec najednou je to úplně jiná Indie. Nakupujeme nějaké zásoby a konečně směřujeme k chatě. Ta je opravdu velká a kompletně a určitě i nákladně zařízená. Výhled super, to se musí nechat, ale jinak moc nevím, co tu vlastně budeme dělat. Otevírám si pivko a jdu si číst. Bohužel Kingfisher je hodně silné a ne moc dobré pivo. Ani to moc jako pivo nechutná, ale co jsem si koupil, to mám. Mezitím přicházejí po siestě ti dva a jde se vařit. Mezitím dáváme nějaký drink a kecák se.  Indové to mají s alkoholem těžké, nevydrží skoro nic a podle toho to vypadá. Nidhi dostává panáka vodky a je v tu ránu úplně na mol. Himanshu sice lije průběžně a docela dlouho vypadá relativně ok, ale potom stejně rychle odpadne a blábojí nesmysly. No a nějak takhle to vypadalo ten večer, plus se událo plno dalších věcí, které se mi asi ani nechce popisovat. Možná mě ti dva chtěli do trojky možná ne, ale soudnost byla na mé straně, tak jsem aspoň dal Himanshu jasně najevo, že já nebudu pískat, dle jeho not a bylo. Výsledkem bylo, že jsme se dohádali a šel jsem spát. Můžu si za to sám a je možné, že druhý den ráno budu muset zvolit sólo odjezd. Trochu jsem měl více tušit, že Himanshu je vylízané ožralé pako a Nidhi submisivní rádoby zápaďácká pipka. Zní to asi dost tvrdě, ale taková byla realita.

Read More

Svítání. Sem tak zarachotí motorka. Obchody zavřené, všichni spí. Kromě rikšáků, kteří čekají na ranní výdělek. Kdyby nebylo výlet do Chandigarhu, tak bych dneska ráno ani nijak zvlášť nespěchal a v klidu šel na autobus do Ranakpuru, ale jelikož je vše (nečekaně) jinak, tak vstávám už v pět ráno, abych stihl vlak v šest do Ajmeru. Naštěstí je mi už docela dobře, tak je vše hnedka veselejší. Pan rikšák opět vykládá něco o morning price. Ach jo, včerejších 50 rupek to nyní určitě nebude. Pár minut v rikše za 80 a potom 5,5 hodiny ve vlaku za 120. Dokupuji ještě něco dobrého na cestu a nastupuji do poloprázdného vlaku. Indické vlaky jsou pojem sám o sobě a je jasné, že za pár dní nemám šanci vše prozkoumat a zažít. Jsou brutálně levné, rychlé a nečekaně spolehlivé. I když na peróně čekají davy, tak se vždy nějak do vlaku vejdeš. Jednak proto, že Indové jsou neuvěřitelně skladní a hlavně z důvodu, že vlaky mají klidně i víc jak dvacet vagónů a třeba kilometr na délku. S lepšícím se zdravotním stavem se vrací cestovatelská pohoda a nápady jako neházet odpadky z okna, ale najít odpadkáč. Nenašel jsem, možná jsem se špatně díval. Ve Sleeperu je na chodbičce a zde v 2nd class třeba taky někde bude. Každopádně na ekologii se zde moc nehraje.  Vlak do Puškaru nejede, takže nejdřív potřebuji na autobusák. První nabídka je za stovku, když naznačím, zda není rikšák magor, tak srazí na půlku a i tak je to hodně. Za 14 rupií a hodinu jízdy přes hřeben jsme v Puškaru, v jednom z legendárních cestovatelských a současně nejsvětějších hindu míst. Rikšákům je zde vstup zakázán, stejně jako maso-jedlíkům – celé město je přísně vegetariánské.  Ani se mi nikdo nesnaží vnutit s nabídkou ubytování. Tento klídek mi naprosto vyhovuje.

[shashin type=“photo“ id=“2287,2279,2282,2293,2292,2289″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Sedám k sugar cane juice a dumám, kde se ubytovat.  Minimálně názvem mě „Milkman guesthouse“ zaujala, tak co se ubytovat tam? Sice to nebylo moc lehký najít, ale nakonec se podařilo a za 300 rupií mám docela pěkný pokoj s koupelnou a nezbytnou Wifi. Když tu není velbloudí trh, co se zde vlastně dělat? Moc toho není.  Hlavní atrakce je Pushkar lake s jeho gháty a posvátnou atmosférou. Potom tu máme jeden z mála bráhmanských templů nebo listopadový mega trh s velbloudy. Případně se tu dají nakoupit hippie cetky a turistické „lapače prachu“ a prý se tu hodně hulí. Tak uvidíme. Prozatím vyrážím k jezeru okouknout gháty a zorientovat se.  Každý „správný“ hinduista by měl aspoň jednou za život navštívit jezero a provést koupel. Jak jsem upozorněn mnoha cedulemi, tak focení koupajících je zakázáno a stejně jako v mnoha chrámech se musí chodit po ghátech bosky. Přes poledne je ovšem jezero i město vylidněné, zběžně okouním a jdu zpátky na pokoj trochu oddechnout. Vedro mi obecně nevadí, ale teploty 40 a více jsou už krapet únavné. Další průzkum městečka se odkládá až na třetí hodinu, u ghátů je stále docela mrtvo, cílem vycházky je brahmanský temple a planina, kde se na podzim odehrává proslulý Camel fair. Brahmani jsou asi krapet paranoidní, protože kostel nelze navštívit ani s batohem, natož s foťákem nebo nejdebože obutý. Zato dostávám u vchodu kvítky, které mohu následně zpeněžit v podobě donation chrámu. Podobně je tomu i u jezera, svatí lidé i prostí vykukové nutí turistů květiny, kterými mohu uctít bohy a také samozřejmě dát nějaký dar. S díky odmítám a v chrámu květiny odkládám bokem, třeba si je zde některý z bůžků sám najde. Další vykuk je evidentně u vchodu, kde po mě žádá bakšiš za povinnou úschovu foťáku.  Má smůlu, nic mu nehodlám dát, ale evidentně to zkusil, protože ani neprostestuje. Planina, kde se konají velbloudí trhy je opravdu jenom planina, takže se otáčím nazpět. V jedné z vývařoven si dávám špenátové molai a mango džus. Být v Indii delší dobu, tak je ze mě vegetarián, jak je všechno bezmasé dobré.  Turistů je tu málo, pořád mi někdo něco nabízí, až mě to přestává bavit. Tyhlety hippie cool místa nejsou špatná minimálně, co se týká atmosféry a služeb, na druhou stranu se člověk musí smířit s tím, že vše je předražené a pořád ho někdo někam láká na nějaké cool věci.  S vděčností potom vzpomínám na místa, kde může turista chodit nerušeně a není akorát chodící peněženka. Už za tmy vyrážím na třetí vycházku do města, nyní hlavně pro vodu a něco malého k snědku.  Uličkami prochází svatební průvod, ženich na koni, před ním roj bubeníků, do toho hudba, tance a zpěvy.  Pan ženich nevypadá moc šťastně, ale ostatní řádí a dojde i na improvizovaný ohňostroj. Na závěr dne zkouším sladké čapátí(=čapátí v medu) a spát

Indie – den devátý – Puškar, Ajmer a Jaipur

Dá se spát bez větráku? Nedá. Dá se na celonočně puštěný větrák zvyknout? Dá. Vyrážím na snídani a na poštu. Snídaňovou misi úspěšně plním na autobusáku. Objednávám si něco jako koblihu, abych dostal právě tuhle „koblihu“ rozmačkanou a politou kari omáčkou. Trochu si během jídla popláču, ale jinak dobrý. Pošta je hnedka vedle, ale ještě mají zavřeno. A zase kousek vedle je stánek s džusem z ananasu a limetky, dávám hnedka dva kousky, abych se poté divil, že to je nějaké drahé. Měl jsem se zeptat na začátku, chybička se vloudila. Včera večer jsem měl myšlenku, že bych mohl vyrazit na některý z okolních kopečků užít si východ slunce. Idea pěkná, ale vstávat se mi nechtělo, tak na kopec lezu až nyní. Výhled pěkný, ale dobře, že jsem nevstával, akorát by mě slunce svítilo do objektivu. Nazpět v ruchu městečka, mám ještě chvilku, než bude čas check-outu v hostelu, tak se jdu podívat na „Mela place“, kde bývá ta pravá velbloudí mela, když se koná trh s velbloudy. V guesthouse „u mlíkaře“ platím, s tím že budu zhruba do dvou  vegetit v átriu  než mi pojede vlak do Jaipuru.  Dřív nemá moc cenu jet, protože Ajmer je nezajímavý a na vlakáči není už tuplem co dělat. Takže co teď? Jde se do města. V Jaipuru jsem si vtipně koupil malé tričko (místí M je naše S), tak ho hodlám někde vyměnit za velikost L nebo dokonce XL. První borec vyloženě nezájem a odpálkovává mě s cenou 400 rupií za triko, naštěstí s druhým je rozumná řeč a dokonce chápe, že „emko“ je mi k ničemu, tak se nakonec domlouváme, i když pro mě to zrovna moc výhodné není.  Můj čas v Puškaru se pomalu nachyluje, musím stihnout vlak kolem čtvrté, abych byl v Jaipuru kolem šesté a stihl tak vlak do Chandigarhu kolem osmé. Ufff. Zase bus přes kopec (cesta zpět o dvě rupky levnější) a rikšou za 40 rupií na vlakáč. U pokladen fronta a přede mnou první pořádná indická tlačenice. K dispozici jsou tři okýnka a čtyři fronty. Černého Petra v podobě fronty žen si vybrala prostřední pokladna a já si samozřejmě vybral prostřední pokladnu.  Tohle bude chtít velkou dávku trpělivosti, protože se posunujeme jenom velmi pomalu anebo vůbec.

[shashin type=“photo“ id=“2299,2298,2297,2296,2303,2295″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Mám maličko výhodu, že jsem minimálně o půl hlavy menší jak průměrný Ind, takže mám docela přehled. Taky se hodí pevný postoj a ostré lokty, a to zvlášť ke konci, když se blížíme k okýnku.  Malými posuny kupředu a nikoho nepustit před sebe, což si Indové docela hlídají. Největší mela se strhla, když úředník z vedlejšího okýnka najednou kamsi odešel, aby ho za pár minut vystřídal někdo jiný. V ten moment musel dojít policista se sukovicí zjednat pořádek. Nakonec se dílo daří, lístek mám a můžu se vydat do Jaipuru. Aravali express příjíždí načas, má asi kilometr a druhá třída je pouze na začátku a na konci. Při výstupu nastává obvyklá tlačenice, takže si v klidu počkám, až se to uklidní a potom si beru opět místo nahoře vedle zavazadel. Sandály na větrák, pozdravit okolní cestující, odpovědět na pár základních dotazů:“ Where are you from? Whats your name?“ a můžeme vyrazit. Nakonec mi timing celého dne vyšel docela dobře, mám akorát hodinu v Jaipuru, než mi pojede další vlak do Chandigaru. Himanshu sice říkal, že připraví večeři, ale něco mi říká, že nebude špatný se přednakrmit sám. Zkouším nádražní fast food, kde mají dokonce vlastního strážného. Mám klasicky dhal, nagan a k tomu nějakou zeleninovou směsku. Dobré jako vždy. Trochu zmatky s odjezdem, kdy málem nastupuju do vlaku směr Jammu (Kašmír), ale včas jsem upozorněn, že tohle není moje číslo vlaku. Po chvíli se potkávám s Himanshu a Nidhi, takže můžeme vyrazit. Každý máme místo v jiném vagónu, což ve finále není na škodu, protože Himanshu má krapet nakoupeno a nemusím se tak aspoň účastnit jeho veselé konverzace.

Vstávačka před šestou, je to asi zbytečně brzo, ovšem spát se stejně ve vedru moc nedá, tak je to jedno. Není mi úplně hej, ale nedá se nic dělat, cestovat se musí. Na ulici se scházejí místní na čaj, cigáro nebo betel. Pan rikšák se mi snaží namluvit, že platí speciální ranní cena. Ach jo, musím i po ránu zvýšit hlad, aby pochopil, že žádná speciálně ranní cena neexistuje a jedem za normální. Nádraží se taky teprve probouzí, ve stánku se teprve smaží samosy, tak si prozatím kupuju jenom vodu, protože času mám plno a můžu si počkat. K samosám pěkně čaj, sedám na lavku a dumám, jak to dneska celé provést. Cílem je dostat se do Udaipuru a během cesty navštívit pevnost Chittorgarh. V předtuše zdravotních lapálií uvažuji, zda nezrušit mezi-zastávku a nejet přímo do Udaipuru. Uvidíme, prozatím mám před sebou cca 4 hodiny vlakem a potom se zařídím dle momentální situace. Ve stejný čas jako včera jenom o 24 hodin později nasedám do Haldighati passenger…a tentokrát se nebyla úplně nej volba. Po pár metrech první asi půlhodinová stopka, kdy čekáme na vlak s uhlím. No dobrá ale teď už doufám, že pojedeme bez pauzy. Po hodině další čekačka, teď asi hodinu a to už mě baví míň, zvlášť když slunce praží jak šílený a mně je divně.  Dopoledne jedou mým směrem dva vlaky, já schválně zvolil ten první, abych byl v Chittorgarh dřív, abych nyní uprostřed indických planin sledoval, jak nás tento druhý vlak předjíždí. To znamená, že máme už dobré dvě hodiny sekeru. Co se dá dělat, v Indii je potřeba hodně času a trpělivosti.  I když se asi netvářím moc komunikativně, tak přesto mám společnost, přisedá Ahir a dává se semnou do řeči. Čekám obvyklé fráze, tak se na to moc netvářím, ale to se docela pletu, protože Ahir umí anglicky dobře, tak nakonec kecáme až do Chittorgarh. Probrali jsme kdeco včetně toho, co dělá, co rodiče, kde pracuje a kdy se bude ženit. Slunce pekelně pálí, kolem nás nezajímavá placka, takže jsem rád, že cesta rychle ubíhá. Ahir jede navštívit svoji mamku v nemocnici, takže máme podobnou cestu a můžu se tak spolehnout, že mi sjedná taxíka a nebudu se muset handrkovat o každou rupii. Jen co vylezem před nádraží, tak se na mě sesype hrozen taxikářů s nabídkami na cestu k pevnosti a na okružní jízdu. Kolem lítají stovkové částky, což se mi moc nezdá, takže nakonec jedu za nějakých deset rupek sdílenou rikšou do centra. Navrhuji jít do cukrárny, protože se mi docela zoufale nedostává energie a říkám si, že mangový džus a místní sladkosti mě třeba nakopnou. Ahir mě nakonec i přes protesty zve, prostě jsem host a hotovo. Loučíme se, beru druhou rikšu za pouhou dvacku nahoru k pevnosti. Je dvanáct hodin a zatím největší vedro, co jsem zažil a já se tu plahočím pěšky a přitom mi (paradoxně) na čele raší studený pot. Tak takhle ne, abych ušel pár metrů a potom dlouhé minuty sbíral síly na další metry, to se mi vůbec nelíbí. Navíc pevnost není jeden celek, ale jednotlivé části jsou rozházené po velké ploše, takže pochůzek je tu víc než dost.

[shashin type=“photo“ id=“2277,2276,2272″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Někde jsem slyšel, že na žaludek je dobrá Coca cola. Zní to jako z reklamy, ale nemůžu jinak. Cola mě opravdu docela spravila, takže mám dokonce i síly vystoupat na točitou vysokou Tower of Victory. S výhledem na město dopíjím Colu a plánuju cestu zpět na nádraží. Další části pevnosti si nechám ujít a radši pošetřím síly. Jsem docela rád, že vedro není jenom mě. Místní vypadají, že jim je taky docela hic, protože u kohoutků s vodou je pořád plno. Je to vtipné, když si uvědomím, že vlasy i tričko jsou do minuty úplně suché. Opět beru sdílenou rikšu za dvacet rupek do města, kde dokupuju zásoby banánů, protože na nic jiného není moc chuť a snažím se najít sdílenou rikšu na  vlakáč. Bez přítomnosti rodilého mluvčího mi to přijde skoro jako nadlidský výkon, ale daří se. Ujmul se mě pan rikšák „srandista“, takže nejdřív jedem pro další banány, potom mě nutí si rikšu vyzkoušet, což s díky odmítám. Nejsem ve stavu, že bych byl schopen cokoliv řídít. A nakonec děláme legraci pro jeho kolegy, když mi dává několik tisíc rupií s tím, že jak dojedeme, tak mám sehrát divadlo, že mu za cestu platím takovou mega sumu. Sic máme společných asi pět slovíček, ale přesto jsem pochopil, co zamýšlí a do svého výkonu jsem se náležitě položil včetně úklony a poděkování za skvělé služby. Bohužel kolegové mého srandistu mají prokouklého a neskočili mu na to. Asi jsem mohl Chittorgarh vynechat, protože pevnost nebyla nic extra, ale to jsem nemohl vědět. Beru bágl z úschovny, kupuju druhou Colu a jdu vyhlížet vlak. Stejně jako většina ostatních mám lístek do třídy General, tedy jakési třídy na sezení. Spíše je to ale vstupenka do vlaku, protože sezení lístek úplně nezaručuje. Důležité je se do vlaku procpat a potom už si člověk někde sedne. Já si kupříkladu vyhlídl horní lavici na zavazadla, kde se vcelku běžně sedává (i lehává). Stačí se vyšvihnout nahoru, dát si nohy na protější lavici, boty na větrák a můžeme vyjet. Místní na mě zvědavě koukají. Myslím, že jsou rádi, že mají atrakci a taky oceňující, že cestuji takhle s nimi dohromady. Extra pohodlné to není, ale pořád lepší než postávat v uličce a dvě hodiny se to dá vydržet.  Vítá mě večerní Udaipur, beru rikši do „lake area“, kde bude plnou levných hotelů. Pan rikšák mě samozřejmě bere do toho svého, od kterého by mohl získat provizi. Je mi to celkem jedno, ovšem tento hotel nemá WiFi na pokoji (inu zhýčkaný cestovatel:-), tak jdu na jinam do Hotel Gangaur Palace. Malinko si dopřávám, mám pěkný pokoj s výhledem na jezero za 500 rupií. Shodou náhod je to hotel, který jsem měl už vybraný dopředu z Lonely Planet. Nemám sil hledat jídlo venku, tak jdu na střechu do hotelové restaurace, kde je to sice dražší, ale aspoň nemusím nic řešit. Dávám vege thali, lassi, vodu a spát.

Read More

Dobré ráno! Právě stojíme v Kota, kde většina spolucestujících vystoupila. Pomalu se rozkoukávám, do Bundi to máme ještě hodinku, ale posnídat se může už nyní. Jako obvykle to není problém, stačí vyběhnout z vlaku na perón k jednomu z mnoha stánků a koupit si lahodný čas masala a ještě horkou samosu zabalenou do novin. Pomalu se rozjíždíme, koukám už ze spodní palandy ven z okna. Kam jen ono dohlédne placatá krajina s políčky, sem tam nějaký strom nebo se místní sklízí obilí, něco sejí, upravují apod. Zemědělská idylka. Už se nemůžu dočkat, až zastavíme v Bundi, najdu si hotel a začne objevování zase jiného města, památek a zvyklostí. Zdá se to skoro až neuvěřitelné vzhledem počátečnímu zpoždění, ale do Bundi přijíždíme skoro na čas, jenom asi s desetiminutovým zpožděním. Než se probojuji na hotel, tak mě čeká obligátní dohadování se s rikšákem, protože původní nabídce 100 rupií se musím jenom zasmát. Ubytovávám se v Shivam Tourist Guesthouse tuším za 300 rupek v pěkném pokoji s větrákem a koupelnou. Oproti Agře jsem si dost polepšil za nepatrně vyšší cenu. Je evidentní off-season, poslední host byl v guesthouse před pěti dny, na ulici to taky moc nežije a celkově panuje v Bundi příjemně líná atmosféra indického maloměsta (88 tisíc obyvatel). První kroky vedou v jezeru Nawal Sagar a odtud k jedné z mnoha Baori(=staré terasovité studny) Bhora-ji-ka-Kund, kterých je v Bundi několik. Bohužel tahle studna je už krapet ve slabším stavu, protože je jednak prakticky vyschlá a hlavně plná odpadků. Nicmoc, ani jako atrakci to fotit nejde. Moc to nezachraňuje ani vedlejší Shiva temple. Tahle část města asi nebude z nejatraktivnějších, takže se šinu v dopoledním žáru těch dvěstě metrů zpátky k jezeru, kde už chlapík s cukrovou třtinou zprovoznil stánek a můžu tak přisednou do stínu a objednat si tuhle vychlazenou delikatesu. Jakýsi malý šotek uvnitř mého já mi říká, že led asi nebude úplně ono, ale kašlu na to, protože v téhle výhni to jinak ani řešit nejde. Centrum Bundi je opravdu malé, spěchat nemá cenu, dneska bude klidový den.

[shashin type=“photo“ id=“2236,2239,2237″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Což si říkám teďka, ale vím, že to nebude tak úplně pravda a vždycky mě to bude hnát ven za focením, poznáváním a touláním se uličkami města. V jedné z nich sedám za místníma na čaj a další samosy. Mám rád tyhle momenty, i když si nemáme co říct, tak sedíme u čaje, ponoříme se do vlastních myšlenek a vychutnáváme okamžik. Ten já teda narušuju chroupáním samos,ale to nevadí. K samosám dostávám nejdřív červenou omáčku a když chlapík vidí, že mi chutná, tak mi přidává ještě cosi zeleného. Pálí to, ale jinak dobrota.  Přes Sadar Bazar se jdu mrknout na další studny Baori, které se nacházejí hnedka za hranicemi starého města, ale bohužel s podobným výsledkem jako v prvním případě. Nagar Sagar Kund je sice hodně hluboká, ale komplet vyschlá a plná odpadků. V starém městě byl docela klid, zato tady to žije. Ha, cukrárna! Kombinace mangový džus a místní sladkosti je vražedná. O kousek dál je další studna Raniji-ki-Baori, která je asi v lepším stavu než její dvě předchozí kolegyně, a proto se tu platí vstupné 100 rupií. Hmm, to se mi nechce, místo toho si radši fotím a užívám si chaosu. Za zvuku bubnů prochází pohřební průvod a v rychlém kvapíku i s mrtvým zabaleným v dekách kamsi míří. Vlastně vůbec netuším, jak se v této oblasti pohřbívá, ale sledovat průvod mi zrovna vhodné nepřijde. A asi by se to místním taky moc nelíbilo. Koukám na mapu, že kousek dál je ještě jedna studna, ale takový studnař zase nejsem, spíše se půjdu podívat k jezeru Jait Sagar, které je opačným směrem.

[shashin type=“photo“ id=“2248,2258,2259″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Pochyboval-li jsem někdy o významu kostky cukru jakožto českého vynálezu, tak zde vidím v praxi, jak nedocenitelná kostka bude. Vypadá to jako malá placatá malá mýdla, ale mýdlo to není. Je to cukr, jak sám ochutnávám. Je poledne, začíná to největší vedro, takže opět nejlepší čas vyrazit někam pěšky na výlet. Stejně jako většina místních kopíruji stín, ale moc to nepomáhá. Tak si musím pomoct jinak. Zde je lavička, támhle koupím vodu, jinde mě zvou chlapíci k sobě na čaj nebo kecám s prodavačem, kde nakonec kupuju beediska. Každá pauza se hodí.  Sukh Mahal, malý palác se zahradami, kde svého času trávil čas Rudyard Kipling, se nachází hnedka na začátku jezera. Klidně bych se podíval dovnitř, ale bohužel nějaký koumák vymyslel, že zde se bude platit taky vstupné, takže mají smůlu. Místo toho nacházím nejbližší stín, nějak mi totiž dochází energie a to není dobře. Jezero krapet zelené a opět zabordelné, na koupačku to úplně nebude. Snažím se aspoň nějak zchladit, triko vydrží mokré asi minutu. Vedle mě chlápci zvou na čaj. Zajímavý, že starší generace umí kolikrát anglicky mnohem líp, jak mladí. Nazpět na guesthouse, protože už sotva pletu nohama. Sprcha, větrák, další sprcha, postel a nicnedělání. To mi ale dlouho nevydrží, jen co naberu trochu sil, tak vyrážím opět ven navštívit Bundi Palace a vedle menší palác Chitrasala. Pro masochisty zaměřené na pevnosti je zde k dispozici výšlap Taragarh, ale to si nechám v klidu ujít, palác bude stačit. Cizinče plať! Pro místní je vstup 10 rupií, zatímco já platím stovku. Hmm, nic nového bohužel. Máš foťák? Mám, zrcadlovku dost těžko schovám pod tričko. Tak přihoď ještě 50 rupek. Navíc Indové mají tak mobily na focení, ale foťáky ani omylem. No nevadí, docela se těším, protože palác vypadá při pohledu z města impozantně. A je to masakr. Palác není ve zrovna dobré kondici, při troše smůly se dá na mnoha místech někam spadnout, ale to nevadí. Kombinace luxusu let dávno minulých a omšelosti dává stavbě neobyčejný šmrnc. Na druhou stranu by paláci nějaká koruna neškodila, patrně byl dlouho bez dozoru a místní tomu dali náležitě zabrat. Prý ale nejsou vyřešeny majetkové poměry, takže na to v současné době nikdo nedá ani rupku. Škoda, protože by bylo fajn, kdyby byl palác zpřístupněn celý, ale zase by to bylo všechno opravený a už by to ztratilo část kouzla. V rámci vstupenky se dá prozkoumat i menší palác nad hlavním palácem, Chitrasala, odkud je famózní výhled na celé Bundi.

[shashin type=“photo“ id=“2255,2253,2269″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Tento palác je už v lepší kondici, na zdech jsou krásně zachovalé malby, ale zase se skoro nikam nedá jít. Dva Indové mě nutí, ať si to vyfotím, prý je to strašně významné. Nechci být za burana, tak fotím, i když nevím moc, co fotím. Dochází voda, takže honem zpět do města. Cestou dávám další čaj a pro změnu další džus z cukrové třtiny. Led bych neměl, ale kašlu na to, jinak se uvařím. Pomalu zapadá Slunce, tak ještě fotím jezero a na pozadí palác. Paráda. Ovšem zase, ten bordel. Ach jo. Ještě rychle nějaké jídlo a zalehnout. Kdyby byla turistická sezóna, tak bude všude otevřeno a určitě bych byl lákán k návštěvě. Takhle nic, turistů je tu naprosté minimum (asi tři), takže nezájem. Nakonec dávám vege thali, k tomu lassi a můžu jít v klidu spát.  Dnešek byl docela náročný, plus mám pocit, že v břichu se dějí věci, které se mi moc nezamlouvají. No snad to zaspím, zítra se vstává kolem šesté…

Vlak do Agry mi jede v sedm ráno, takže musím vyrazit taxi už 5:45. Dva dny na couchsurfingu stačí, docela se už těším na pořádné indické individuální cestování. Jízdenku mám koupenu přes www.cleartrip.com, ve finále vychází Shatabdi s klimatizací a občerstvení na solidních skoro 600 rupií, bohužel ráno toho zrovna moc směr Agra nejezdí. Na vlakáči docela frmol, na seznamu rezervací moje jméno, takže si můžu v klidu koupit čaj a samosu a oddat se rozjímaní nad začínajícím indickým dobrodružstvím. Nutno říct, že samotná cesta vlakem vyšší třídy zrovna moc dobrodružní není. Nejdříve dostáváme noviny, potom vodu a jen co se vlak rozjede, tak se servíruje jídlo a čaj. Vlak je poloprázdný, rychlý a nic se v něm vlastně neděje. Konečná Agra fort, vystupovat. Jestli něco na cestování moc nemusím, tak to je příjezd no nového města a dohadování se s taxikáři, rikášky a dalšími nádražními pomahači. „Takže kolik stojí cesta do Agra ganj, což je oblast, kde jsou levné hotýlky a je to blízko Taj Mahalu? 150 rupií. Cože, si dělte srandu, ne? Tak stovka. No dobrá, jedeme“. Stejně jsi mě natáhl a ještě dostaneš provizi od hotelu, ty hade. Dohadování mě nebaví a být oškubán jako slepice mě taky nebaví. Hotel India Inn mám vybraný jednoho českého cestopisu, cena 250 rupií ta kobku s oknem do chodby asi odpovídá místnímu standardu. Jinak zase až tak nadšení pro tento hotel nesdílím, ale jsem rád, že bydlím a můžu tak plánovat další cestu. Agra sama o sobě není zajímavá, Taj Mahal mám naplánován na zítra ráno, tak mi zbývá už jenom výlet do nedalekého Fatehpur Sikri – nyní opuštěné staré město, které nechal vystavěn Akbar někdy v 16. století, aby záhy zjistil, že zde je málo vody a vydal se jinam. Zůstalo po něm několik paláců, obří mešita a v podstatě celé město. Hurá, výlet! Rikšou za autobusák, kde mě čeká asi půlhodinka čekání na bus, potom další půlhodinka čekání v busu a můžeme vyrazit (40 rupií) na více jak hodinovou rozhrkanou cestu do Fatehpur Sikri.

[shashin type=“photo“ id=“2197,2178,2183″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Stal se ze mě paranoidní turista!:-) Od studentů dostávám „okurku“, kterou bych neměl pohrdnout a hnedka ji sníst jako výraz vděku. Vědom si pouček o nemytém ovoci a legend o indickém průjmu okurku raději schovávám nenápadně do báglu a dělám jakoženic.  Haha, to jsem to dopadlJ. Ještě jsme ani nedojel na autobus dvorek a už mě tahá z busu pomocník, prý že zde je to blíž, tak ať jdu s ním, protože on není žádný průvodce. Výborně, takže díky a já už půjdu sám. Vždy když je poledne, tak já někam vyrážím a ideálně na přímém slunci a do kopce. Vedro nevedro, o Fatehpur Sikri jsem prakticky nic nevěděl a o to více mě to příjemně překvapilo. Už samotný vstup do mešity Jama Masjid je impozantní. Strmé schody spolu obří 54 metrů vysokou branou  Buland Darwaza (Brána vítězství) vedou přímo k podobně velkému nádvoří, kterému vévodí hrobka Shaikh Salim Chishti z bílého mramoru. Jsme v mešitě, takže se chodí bosky. Což platí i pro brutálně rozpálené nádvoří, kde je sice cestička z koberců, ale ta najednou končí a v tu chvíli ani pekelné soustředění nepomáhá. Místní se tváří nad věcí, zato občasní turisté trpí a hystericky se posunují pomocí přískoků směrem do stínu. Jak už to tak bývá v místech, kam jezdí více turistů, tak se na mě ihned lepí pomocník, který taky není žádný průvodce, ale chce mi bezelstně pomoct. Je docela neodbytný. Ach jo, musím se začít mračit, aby konečně pochopil, že není nutné, aby za mnou chodil jako stín. Nakonec ještě povinná návštěva rodinného krámu s vyřezávanými slony a jsem volný. Blbý, že zde nejsem více odpoledne, fotky by tak dostaly hezčí světlo, ale i tak paráda. Je takový vedro, že se mě polarizák připekl k objektivu, teprve až delší pobyt ve stínu přemluví závit, aby se povolil. Ufff.

[shashin type=“photo“ id=“2187,2186,2193″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Z mešity vede cesta k palácovému komplexu, kde nechal Akbar vystavět paláce pro své tři oblíbené manželky – hindu, muslimka a křesťanka, asi aby se to nepletlo. Do mešity byl vstup zdarma, do paláce už to taková lidovka není, zde se platí 260 rupíí. Aby to nebylo návštěvníkům líto, tak každý za ty peníze dostane u pokladny dvě vstupenky. A když jsou dvoje vstupenky, tak je třeba i dvou trhačů aneb takhle se vyrábí zaměstnanost J. Opět tu máme různé nádvoří, zahrady, menší paláce, altánky. Vyplatí se jenom tak toulat a nechat se unášet fantazií, jak to zde asi před několika stoletími bylo.  Toulal bych se dál do starého města, ale vedro je pekelný a žízeň ještě větší. Před mešitou se dělá byznys, voda za 30 rupií. Beru i tak, dehydratace je potvora. Chci si ještě v klidu vyfotit mešitu a Bránu vítězů za odpoledního slunce a můžu pomalu vyrazit nazpět do Agry. Mít více času, tak se dá vydat dál do starého města, kde by určitě bylo co vidět a zažít. Mně musela stačit ještě asi půlhodina na bazaru, kde jsem ochutnal místní specialitu sušenky khataie, samosebou notně předražené, ale to už tak bývá, zvlášť když je produkt zmíněn v Lonely Planet. Bazar je v podstatě jedna ulice, ale je to maximální. Fotit je stejně těžké jako nefotit. Dávám mango džus a jen tak si to užívám, sem tam něco vyfotím a pohoda. Bus stojí hnedka vedle na bus dvorku, tak stačí naskočit do rozjíždějícího a kolem páté vyrazit do Agry.

[shashin type=“photo“ id=“2199,2204,2181″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Odjezd uzounkou uličkou bazaru jsem si měl natočit na mobil. Řidič jede doslova po centimetrech, aby lidi stačili odklidit své stánky, a do toho troubí, co to jde. Ani to nestačí, když zní kousek pojízdného stánku, jehož majitel ihned vystartuje do autobusu ručně si to s chudákem řidičem vyřídit. Těším se pravou indickou bitku (jako divák, pochopitelně), ale bohužel na ni nakonec nedojde a jede se dál.  Někde v půli cesty asi auto srazilo povoz, koník leží u silnice, jako zázrakem se mu nic nestalo a jedou dál. Prostě Indie. V Agře na autobusáku se dávám do řeči s Australanem Mickem, tak aspoň mám na dneska společnost. Místo v India Inn (jak honosné) je, tak si dáváme chvili oraz a kolem osmé vyrážíme na jídlo. Jinam než do rooftop restaurace s výhledem na osvětlený Taj Mahal ani jít nejde. Velká pohoda. Mango lassi, placky a tuším masala dosa. Dokonalé. Kupujeme banány na ráno a dávám si sraz v šest, protože zítra Taj Mahal!